Je hodně věcí, které se dají dělat o prázdninách, ale my jsme si řekli, že léto pořešíme trochu jinak. U nejednoho půllitru jsme se domluvili, že založíme thaicrew, cestovatelskou skupinu, jejímž jediným cílem bude dojet do Thajska (a možná se pak i nějak dostat zpátky), což se nám taky podařilo, ale my jsme se nezalekli a už máme v plánu novou cestu. A kdo teda jede? Barax | Bubersson | Chlupáček |Chandler | Mojžák (to jsou odkazy na naše profily  )

Blíží se nám rok 2012 A Thaicrew už nám vybledává z krásného opálení z Kuby ostrova svobody (až na jednoho člena který je bledý pořád protože tam nebyl), a proto už vymýšlí již v pořadí čtvrtý výlet za hranice možností. Zatím přísně střežená tajná super top sekret sestava již má pár nápadů kam by se chtěli jet podívat, válet, koupat, a užívat si tak, abyste nám to všichni mohli závidět. Po dlouhých úvahách a bádáních si dva nejmenovaní členové výpravy sedli k mapě a hluše do ní ukazovali a mlátili, dokud nevymysleli destinace, kam by se Thaicrew chtěla podívat, zatím co MI a No ani nevěděli, že Mikuláš je už za dveřmi. Proto jsme se rozhodli, že bychom Vás do toho chtěli zatáhnout a udělat takovou anketu, kde byste hlasovali, kam a jakým směrem se máme vydat. V úvahu připadají zatím dvě možnosti a to jest:

1. Indie a Srí lanka
2. Jižní Korea a Mikronésie

Rádi bychom Vás tímto chtěli poprosit aby jste nám formou komentáře hlasovali pro jednu z těch variant (stejně si nakonec budeme dělat, co budeme chtít mi). S upřímnou radostí vaše Thaicrew ( Ba, Chu, Mi, No)

Po třech hodinách vydatného spánku se probouzíme vyjetý jak parník z garáže, ale ne všichni ve své posteli. Přestože každý má svoje kanape, No se budí vedla Ba na skromném manželském lůžku. Z příchodu do Casa particulares si toho však moc nepamatují, což je uklidňuje, nic zásadního se určitě nestalo… V párty náladě se nasnídáme a sbalíme naše saky paky. Usměvavá madam-domus se zas jako vždy směje každému našemu španělskému slovu, aspoň se s ní fotíme a čekáme na naše známé, kteří nás hodí přímou linkou až na letiště v Havaně. Po chvíli přijíždí kapitán ve svém korábu a poté ještě nabíráme dva turisty a vyrážíme. Řidičovi vysvětlujeme, že bychom se ještě rádi mrkli za Benitem a řekli mu poslední hola,ten s úsměvem souhlasí a vypráví příběh o tom, jak měl Benito techtle s jeho mama (ostatně jako nejspíš s každou mama ve Viñales). V tu chvíli už jsme samozřejmě daleko za Viñales a tak si musíme na Benita počkat až na příští výlet na Kubu. Cestou exhalujeme kůží alkohol, pospáváme, propocení se přilepujeme ke koženým sedačkám a snažíme se zahnat lorda Poblijóna. I když cesta trvá asi o hoďku a půl déle, než když jsme jeli splašeným taxíkem, pohodové tempo našemu žaludku vyhovuje, sedačka nadskakuje v rytmech reggaetonu, kocháme se krajinou a neskutečnou bouřkou, která se naším směrem žene a dopřáváme si poslední letmé náhodné vzájemné dotyky. Kolem 13:00 přijíždíme na letiště José Marti, kde prosíme policistku, aby nás vyfotila. Ta celá zaneprázdněná koukáním doblba takto podřadný úkol odmítá, tak alespoň odchytáváme taxikáře, který velmi profesionálně fotí naše nohy. Chvíli hrajeme žolíky (Ba a No na Mi sprostě vymýšlejí léčku, ale Mi jakožto velký ajťák jim to ani trochu neprokoukává), odbavujeme bágly a poté se jdeme odbavit i my. U kontroly pasu na nás celnice něco španělsky štěká a když prosíme o angličtinu, tak opakuje to samé. Po chvíli nám dochází, že chce abysme zaplatili departure tax 25CUC, na kterou je spešl okýnko jinde a kde nám dají na letenku blýskavou nálepku. Tak nedobrovolně jdeme do fronty, které jsme se záměrně předtím chtěli vyhnout. Další z místních big-fat-mama na nás ani nezvedne zrak, lepí nálepku a jdeme zpátky k pasům. Všechny kontroly a rentgeny probíhají v pořádku a tak jdeme do duty-free zóny, kde jako velcí Adamovo „kamarádi“ kupujeme krásnou láhev Havany. Mi zas panikaří, že nám ji zabaví, ale máme paragon (ve skutečnosti nemáme), a tak jsme v klidu. Naše letadýlka čekají prakticky vedle sebe a rozdíl odletů je jen 20 minut. A tak sedíme všichni spolu na jednom atolu a smutníme. Pak přichází ta chvíle, kdy se musíme rozloučit, takže padají poslední objetí (No), poslední sprosté nadávky (Mi), poslední nejapné fóry (Ba), slzy jako hrachy (všichni) a za nechápavého pohledu všech ostatních nastupujeme do dvou různých letadel.

Let AirFrance: Mi usedá do svého Jumba, vedle něj si sedá volné místo a vedle volného místa si sedá španěl jak Brno. S ním je možné komunikovat pouze ve španělštině, což po třítýdenním tréninku není žádný problém a tak si barvitě vyprávíme Quanto costa, Es muy caro, uno hamburgesa con quesa y jamon por favor señorita. Let probíhá překvapivě klidně a tak ho Mi skoro celý prospává. Po přistání v Paříži musí oběhnout celý terminál, protože mu letadlo do Prahy sedí přesně na druhé straně. Při čekání na nalodění do Bombardieru přichází slušně míněná semeska od Chu, jestli má Miho kdo vyzvednout. Chu samozřejmě netuší, že právě spadnul do léčky a tak ho čekájí dva výlety na letiště v Praze. Mi bezpečně vzlítá, koketuje s letuškou, koketuje s výbornou třešňovou bublaninou, přistává, odchytává bágl a jde hledat Chu. Ten už čeká před letištní halou s otevřenou náručí a se svojí dražší polovičkou. Hned po láskyplném přivítání nasedáme do auta a od té chvíle Mi vypráví všem kolem sebe na potkání zážitky z Kuby. A jestli neoněměl, tak je vypráví dodnes.

Let Aeroflot: Ba a No let prospávají, když zrovna nespí, tak sledujou na telce simsňáky nebo paří na monitoru Casino (No jakožto zkušenější gambler dává Baovi pořádně na frak). V Moskvě tito naši dva malí přátelé přestupují z krásného klimatizovaného terminálu zpět do hnusného smradlavého a přetopeného termose, který by si nezadal ani s některými kubánskými. Po cestě přichází prohlídka zavazadel a kde nic není ani Havana Club nebere – doslova. Arogantní namyšlené ruská kr…asavice jim sděluje, že pokud není zboží přesně zabalené podle předpisů, tak si ho s sebou vzít nemohou. Nezabírá na ni nadávání, sprostá česká slovíčka, pláč, hysterický smích, prostě nic. Jediné, co se jim podaří usmlouvat je to, že si alespoň mohou na místě vypít pivka, která měli původně v plánu dovést tatíkům. Smutní tak odcházejí ke svému letadlu, před naloděním ještě rychlý skype s mourem a hurá do letadla. Tam si rovnou zabírají každý jednu řadu sedadel, ze které si dělají postel a než letadlo vzlétne už chrní. Samotný odlet provází menší komplikace, kdy jeden z pasažérů je ochrankou odveden z letadla, což let asi o 45 minut pozdržuje. Na letiště v Ruzyni Noovi klasicky nedoráží batoh. Před uvítání s děvčaty nemytci ještě rychle čistí zuby a snaží se voňavkou zamaskovat poněkud jeté oblečení. To se jim daří a tak je čeká slaďoučké přivítání.

A zazvonil zvonec, pohádky je konec a komu se to nelíbí, ať nám pr**l políbí!

Sbohem Kubo, budeš nám moc chybět…

Vstáváme na devátou vyfouknutý, jako bublifuk, s obtížemi konzumujeme snídani. Na desítku jdeme na náměstí, kde už máme domluvenou drožku na 60km vzdálenou pláž (jojo, s posledním mořem ve Varaderu jsme kecali). Amerikanou ještě s dalším německým párem jedeme na pláž na ostrově Cayo Jutia. Cesta amerikanou je nejpomalejší, předjíždí nás i děti na bobech, ale alespoň nám u toho pěkně hrajou. Po hodině a půl dojíždíme k celní kontrole, kde po nás poprvé na Kubě požadují pasy. Ještě že jsme si je poprvé na Kubě nevzali sebou. Diplomatický konflikt žehlíme s briliantním anglickým přízvukem a tak nás pouštějí dál (stačí dělat, že neumíme španělsky, což nám nedělá problém). Na další štaci platíme vstup a opět nemáme passporty. Nakonec se ale dostáváme na pěknou pláž, kde se čile koupeme a jelikož máme poslední zbytky pantenolu, tak v 13:00 leháme pod sluníčko a grilujeme. Na šestou se vracíme zpět do Viňales, kde máme sray se švýcarskými kamarády a míříme k šéfíkovi Benitovi. Abych mu nezůstali nic dlužní, bereme dvě havany, on přidává třetí a s jeho příbuzenstvem za zvuku fotbalu (ARG:URG – 1:2) opět debatíme o životě. Benitova žena nám připravuje brambůrky z jakéhosi kořene a úžasné kukuřičné placky. Před rozloučením nám Benito dává pusu a X doutníků pro naše kamarády (ještě, že žádné nemáme). Na devítku na véču a v 22:30 sray se švýcary na náměstí. Kupujeme čtvrtou havanu a po hoďce přeparkováváme vesmírné lodě a jdeme na party. Pár píveček, trsing a v 3:00 přesun s místníma na stadion, kde ještě vyrušujeme místní bukanýry od hry na honěnou a do půl šesté smutníme nad odjezdem. A sakra, to už je další den.

Jelikož dnešní den píšeme po flámu, tak si nepamatujeme, jak jsme den začali. Ale asi bychom to tipovali, že budíčkem a snídaní, ale ruku do ohně za to nedáme. Jdeme do centra na bus, co nás má povozit po okolí, avšak na autobusové zastávce kolem koukolem nás odchytávají místňáci a nabízejí nám za stejnou trasu stejnou cenu, ale s taxíkem. Bereme tedy tágo (ale jak řikáme, ruku do ohně za to nedáme). Trip obsahuje návštěvu dvou jeskyní, jedné nabubřelé infantilně pomalované skály (kterou nechal Fidel pomalovat výjevy z pravěku), vyhlídky na celé údolí Viňales a tobaco-fabrique. První navštěvujeme Cuave de Ludigo, kde platíme 5CUC za prohlídku jeskyně, projížďku po jeskynní říčce na lodi a jeskynní vodopád. Než si naše oči ale stihnou zvyknout na tmu, prohlídka náhle končí a vyhazují nás z lodi na druhé straně skály. Tam nasedáme zpět do našeho taxi a odjíždíme k druhé jeskyni. Platíme vstup 2 CUC a procházíme si jí sami, jenže (nevíme jak to správně podat, ale) ve chvíli kdy poslední člen naší mnohačlenné výpravy vkročí do jeskyně, tak ten první už je venku z druhé strany. Dále se přesouváme k oné pomalované zdi, ale ještě před vchodem (a platbou vstupu) se obracíme na patách a odjíždíme, jelikož Fidelův talent se v malování patrně neprojevil. Taxík nás hází k místnímu šéfíkovi s kaubojským kloboukem, který vlastní poměrně velkou část tabákových plantáží, z jejichž listů se posléze na kolenou místních krasavic válí doutníky Kohiba, Monte Cristo a tak. Dostáváme malou exkurzi, jak se takový doutník vyrábí a šéfík nám umotává 3 Hansgemachte cigars na svých zručných kolenou. Jako na slovo vzatí odborníci označujeme tyto doutníky za to nejlepší, co jsme tu zatím měli (porovnáváme s předchozíma dvěma). Poté jdeme k němu domů na kafíčko, kazíme dvěma turistům z dánska jejich dovolenou, když jim líčíme jak je nanic mít na Kubě zaplacené a rezervované všechny hotely, když se dá bydlet v Casa Particulares, což je podstatně levnější a komfortnější varianta ještě přikořeněná mnohem lepším jídlem. Jejich tváře nám zlepšují náladu, že nejsme jediné brambory na Kubě. Poté nás už zas čeká taxikář, který nás veze na vyhlídku po údolí. Po vyhlídce se zas vracíme zpět do města, dáváme oběd, internet a leháro na pokoji. Po malém odpočinku nás ale chytá chuť na doutníky a rozhodujeme se, že si zajdeme k šéfíkovi pro doutníčky na takovéto večerní žvékání. To ještě nevíme, jak to u šéfíka dopadne. Po příchodu nás vítá, dává nám doutňase, usazuje nás u sebe na terase a říká nám, ať počkáme, než provede jiné typické zaprdlé turisty. Po chvíli si k nám přisedá, zapaluje doutníky a otvírá flašku místního rumu a společně rozjímáme o životě. Z 10 min, co jsme původně plánovali, že tam zůstaneme se klubají 3 hodiny parádního chilloutku a kdybychom nemuseli na večeři, tak tam sedíme do dnes. Na osmou se vracíme relativně slušně ojínění na večeři, tu zvládáme za pár a pak se vydáváme na naměstí, kde nás čeká party-time. Jako správní škudlové kupujeme rovnou celou flašku rumu a koly, která vychází stejně, jako dvě cuba libre u baru. Jako samaritáni zveme od vedlejšího stolu dva švýcarské turisty a paříme. S jednou láhví se ale nespokojujeme a tak kupujeme rovnou třetí. Ve dvě ráno se rozhodujeme, že očíhneme místní disko, které však zrovna končí a tak jdeme spát. Hasta la Vista.

PS: Stano Zaječí, každou rozječí

 

V 8:00 budicek, ale 15 minut ho uspesne ignorujeme a dalsich 15 ignorujeme i Miho. Snidane vedle nemeckych kolacku a No ma zase po nalade. Po snidani jdeme na mistni trhy, balime sve saky paky a starym medvedem jedeme na Viazul. Kupujeme listky za 10 CUC do havany a v pul dvanacte opoustime „fejkovou“ cast Kuby. Cesta ubiha jako o zavod a mame pocit, ze uz se nemuze nic pokazit. Po trech hodinach prijizdime do Havany (Mi behem cesty docita druhou knizku – Chu nam dobre vybral). Na terminalu stojime nekonecnou frontu na jizdenky do Piñar del Rio. Kdyz uz se konecne dostavame na radu, absolutne neochotna kolackova pokladni nam oznamuje, ze dnesni bus uz je plny. Nabizi nam jiny druhy den rano. Tak bereme ten, jenze pak nam oznamuje, ze ten uz je taky plny. Prvni volny je az nasledujiciho dne vecer (a ani to si nejsme jisti). Hazime flintu do zita a bojime se dalsich dnu stravenych v Havane. Abychom zahnali chmury, jdeme se alespon do mistni kantyny najist. S plnymi brisky vypada vse ruzoveji a hledame plan B. Jdeme se zeptat na nabidku taxikaru a cestu ze 100 CUC usmlouvavame na 55 cucaku a to nejmensim kubanskym autem: Peugeot 106. Vyrazime na 182km +- bagr 3 dlouhou cestu. Taxi je asi o 8 CUC drazsi, nez bus, domlouvame se s nim vsak, ze nas hodi az ke casa particullares, cimz se tato ztrata alespon trosku kompenzuje. Po ceste chytame bourku vsech bourek, ridic vsak zustava v klidu i kdyz nevidi ani na sterace. Silnice se meni v potok, ale auto tim jakztakz aquaplaninguje. Behem cesty na dalnici potkavame hejno muflonu, konske sprezeni, uprostred silnice stanek s obcerstvenim, ci deti co mezi pruhy skacou panaka. Ve Viñales se ubytovavame u velmi usmevave madam. Cenu chceme ukecat na 5CUC na hlavu + 3 CUC za snidani s tim madam ovsem zasadne nesouhlasi, tak se domlouvame na cenu 25 CUC za ubytovani a snidani pro vsechny – milujeme jejich matematiku. Pote jdeme kratce projit mesto, na vecu davame v restauraci praseci bifteky, kupujeme doutnase a na de-la-verande sepisujeme denik a premyslime nad zitrejsim fahrplanem a kourime doutnase dlouhe jak invalidni berle.

Kolem devate budicek a rozcvicka, oboji vsak promeskavame a budime se az v 9:10. Jdeme na snidani, kdyz tu nahle Noovi prestane chutnat a uprene zira na vedlejsi stul, kde sedi ctyri nemecke velkoobjemove kontejnery. Rezignovane poslouchame monolog na tema tlustosky a kolacky (kdo byl s nami v Asii (Chu), tak vi o cem je rec). Se spunty v usich dojidame snidani a jdeme k mori. Cvachtani a prochazka po mori. Kolem pul jedne prchame pred slunickem na obed do nasi oblibene all-inclusive pizzerie. Ve dve se ale vracime na plaz, kde mame domluveny katamaran. Spolecne s francouzskou rodinou se nalodujeme a plachtime asi pul hodiny od brehu ke koralovym utesum. Tam hodinu snorchlujeme, tahame ryby za ocas, ryby nam ozuzlavaji ocas atd. Na konci snorchlovani si davame ceka s rybama, naskakujeme na katamaran a frcime zpatky. Na plazi se loucime s morem a chytame posledni bronz. Po obronzovani davame tres cerveza v bazenovem baru. Vecer se jdeme vymydlit, prevleknout a na vecu. Hojne vyuzivame svedske stoly, jako predkrm davame hotdog s pizzou, pote kureci prsa s hranolkama, plny talir dortiku a na zaver zmrzlinovy pohar. Cestou z vecere se prekvapive stavujeme na mojito baru, tam davame nespocet mojitek a kolem 11 se presouvame k bazenu, kde uz v podnapilem stavu za svitu luny resime astronomicke dilema. ¿Obiha zeme kolem mesice, nebo mesic kolem zeme? ¿A za jak dlouho? Kazdy ma svou nezpochybnitelnou teorii a vsechny jsou tak vostry, ze jim vsem verime.

… continued be to. Na party dorazime v pul jedne, platime deset cucku za vstup a otvira se nam brana do party doupete. V satne nechavame stud a jdeme rovnou pro tri vychlazene kousky, na parket zpivat a tancovat, prosoupat kecky. Parime do tri, kdy party konci, venku bereme low rider, ktery usmlouvame z osmi na tri CUC a jdeme zpet do hotelu. S mensi bandou hotelovych hostu si davame jeste Cuba-Libre ze sedmilete Havany, kterou nekdo donesl a lemonoveho dzusu. Vytvarime tim novy drink, ktery nam v tuto brzkou ranni dobu pomerne hodne chutna. Ovsem kolem pul seste si i my balime svych par svestek a ve vlastnim objeti jdeme spat. Zatimco No spi do pul dvanacte, BaMi vstavaji v pul devate. Ba si na kocovinu dava bazen a pak i s Mi jdou na snidani a prepsat denik. O pul dvanacte budi roztomile spinkajiciho Noa a jdou spolu stastne na obed a pak na plaz. Po plazi davame kratsi chruparec ruku v ruce a pak zase na plaz, kde jdeme znezaneradit slapadlo na pul hodky. Po opalovani jdeme na bar, do bazenu, prevlecti se a na veceri. Davame si pizzu, hotdog, salat, dortiky a zmrzku. Jo vlastne, jeste kdyz jsme se koupali v mori, doternost kubancu, kteri nam nabizeji doutniky dosahuje kritickeho bodu a priplouva k nam jeden v cepici a cernych brylich. Misto pozdravu rovnou odmitame doutniky, avsak nenechava se odradit a nabizi nam travu a koks – „No gracias“. Po chvili priplouva dalsi, tentokrat s potaqpeckou vybavou. Znovu nam nabizi doutniky a nas uz to prestava bavit. Tretiho chlapka, ktery k nam priplouva nenechame ani promluvit a hned mu nabizime doutniky a ze je nam sympaticky, tak mu je nabizime za skvelou cenu. „Spesl prajs for ju men“. S uzasem a prekvapenim jenom polkne, podekuje a plave pryc. Po veceri zjistujeme, ze vsechny cesty vedou do baru a tak se po jedne z nich vydavame. Popijime, poslouchame zivou mistni hudbu a kolem jedenacte se jeste vydavame na nocni koupani do bazenu. Po koupani chruping a brou.

Vstavacka klasicky kolem devate, baleni a vymena plazi Playa Giron za Varadero. Pote, co jsme se cochtili v atlantiku, ktery jsme nasledne vymenili za karibik se vracime zpatky do atlantiku. Precijen byl na nas karibik moc teply. Po nejdelsi snidani, kdy platime zas asi po hodine (utracime posledni mistni pesos) jdeme na Viazul ke krizovatce. Za 12 CUC nas bus za tri hodky doveze primo do Varadera, tam bereme mistni bus, kteremu davame jako adresu sveho ubytovani nazev jednoho z nejdrazsich hotelu ve meste. V hotelu vsak zjistujeme, ze je jeden z nejdrazsich a tak jdeme hledat dal. Vsechny prijatelne hotely jsou plne, Casa Particullares taky. Nakonec se rozhodujeme mezi levnejsim hotelem se snidani a hotelem na urovni tech nejdrazsich, ale s all-inclusive. Jelikoz jsme nizkorozpoctova cestovatelska skupina, ktera nema rada hotelovy styl dovolentych (hotel-plaz-hotel-animace-hotel), tak bereme samozrejme ten drazsi s all-inclusive (pri vyberu zvitezilo zlatomladeznicke „ja“ nad tim sporivym cestovatelskym). Okamzite bereme plavky a bezime na Best forever, together ever and never, hucci tucci, moc moc dobrou mnam mnam zdravou, you touch my tralala, la playa Plaz! Tam se rochnime a dovadime, dokud nemame dva varhanky na zadnicich s tremi pistalkami. Z plaze se jdeme osladit do bazenu, pak sprska a jdeme se vymazlit na vecer. V kazde restauraci davame dva chody a k tomu nespocet pivecek. Jelikoz jsme unaveni po cestovani, davame zejdlik ! Ne ! Vjertel drinku a chystame se jit chrupinkat. Pricupitajici animatorka nam kolem jedenacte oznamuje, ze se pulka baru presouva na party do Casa de la Musica. My s unavou v ocich tuto moznost zavrhujeme, ale v hlouby duse u nas klici male zrnko parminku. No je samozrejme pro kazdou party, Mi zase negativne ambivalentni a Ba ponekud nerozhodny. Situaci nakonec rozhoduje Ba, ktery s plnou sklenici Cuba-Libre s moznosti jit na party zcela nesouhlasi. Po par locich se jeho naprosty nesouhlas meni na vahavy nesouhlas. V pulce sklenicky uz zacina tuto variantu mirne pripoustet a s prazdnou sklenickou uz s No veli „Jde se na Party!“ Pred hotelem se schazi tlupa samyc (!) a tri party boyove z Prahy. Holky nasedaji do krasnych starych taxiku a my do Ekelhaft Lady. To be continued…

Dnesni den je jako vcerejsi flakarna pres kopirak. Na plazi se setkavame se zasadnim problemem, vsechny snadne kokosy jsme z nasi oblibene palmy jiz schodili a tak musime vymyslet bojovy plan, jak ziskat ty ostatni. No vyskolen discovery-channelem sprada lano z palmovych listu, pricemz Ba se neuspesne snazi uplest pomlazku ze 4 – jeden stale prebyva. Vsichni davame ruce k dilu, pleteme opratku a pripevnujeme ji na kmen palmoveho listu, ktery se nam pri privnim pokusu lame a tak ho vystuzujeme. Mi dela kozu (me-e), Ba katapult a No supermana, ktery se pokusi stahnout coconut za opratku, ktera na nem pri prvnim pokusu uvizla. No stojic Mimu na ramenou strhava kokos, ktery mu, ve snaze ho zachranit, pada na kedlubnu, vsichni se hrouti jak domecek z karet, ale kokos bez ujmy zachranujeme a dostavame z nej vyborne mlecko. Po opalovaci kure se vracime domu, dostavame zas kralovskou hostinu obsahujici vybornou polevku, kuratko a rejzi, oblozeny zeleninovy talir, opekane banany a na zaver vyborne zlute mango. Vecer davame karty, ve sprse bojujeme s krabem, ktery nas (uchylak) neustale smiruje – pri sprchovani, kakao i cisteni zubu. Jdeme spat.

PS: Odhlasovali jsme si asociala zajezdu a jeden clen byl superarbitrovan pro blbost.

Miuv budik nas budi v 8, ale na podstatnou otazku, zdali musime vstavat nam uz Mi neodpovida, proto BaNo opet usinaji a Mi mezitim sestavuje teleport. V devet uz nas s pokerfacem znovu Mi budi, ze takhle to dal nejde a teleport uz je hotovej. Nesnidame doma a vyrazime do restaurace za pesosky. Objednavame si jednu pizzu, dva radoby hotdogy, dve koly a kafco. Dostavame dve pizzy, tri dogy, spravne koly a zadny kafe. Jidlo sporadame, piti vypijeme, na kafe se vykasleme a zadame o ucet. Po pul hodine dostavame kafe a po dalsi se konecne peti zamestnancum dari spocitat ucet, tak nakonec i ten. Vyrazime na plaz na druhou stranu, nez vcera, kde bereme obrovsky stinny plac mezi ctyrmi palmami. Ve stinu. Koupeme, cteme, schovavame se pred slunickem, kdyz tu MiHo popadne lovecka sezona a jde se lovit kokos. V Noovi se projevuji opici prapredkove, vyleza na palmu a schazuje dva kokosy. O rozlousknuti se pak stara Mi s No a materskym kokosovym mlekem krmi Baa. Pote dale vegetime, docitame a vymenujeme knihy a vyrazime na prochazku po utesech. Fotime, pozujeme, mirne se skrabeme o utesy a mirime zpet. Po chvili MUDr. Mi usuzuje, ze se vydame zpet domu. Doma sprcha, denik, vecere (dnes kure, vcera cunatko) a chrupec. Cesnek.

PS: Do deniku se nemuze dostat zadnej nesmysl, pac kazdou vetu peclive odhlasovavame.

Vstavame v 7:30, rychle balime a odchod na Viazul. Ve dverich nam pardal dava jeste adresu na ubytovani v Playa Giron, loucime se a supajdy k autobusu. V autobuse spime, cteme, jedeme a poslouchame zaseklou kazetu porad dokola. Za tri a pul hodky jsme na miste. U vychodu z busu uz nas odchytava nase ubytovatelka a jdeme s ni pres celou vesnici do jejiho domu. V hezkem domecku dostavame pokoj pro tri za 15CUC na noc a objednavame si i vecu, ta je o trosku drazsi – 8 CUC na osobu. Po ceste nas prekvapilo obrovske mnozstvi krabu, ktere se tu nachazi. Nekolik z nich jsme nasli u sebe v pokoji. Zchazujeme batohy, navlikame plavky, bereme snorchlovaci vybavu a frcime na plaz. Po ceste se stavujeme v restauraci, kde si davame jednohubkove menu a konecne uplatnujeme mistni pesos, ktery sebou tahneme uz od Havany. V restauraci se potkavame s prvni rodinkou z CR nazdarbuh s neskutecnym stestim si vybirame tu malou chvilku, kdy nemluvime jak kanalove. Sdelujeme si rady a zazitky z cestovani a pokracujeme dale k plazi. Po ceste prochazime naprosto vybydlenym chatkovym resortem, az se dostavame k prazdne pisecne plazi. Jelikoz je jedna hodina odpoledne, tak neni idealnejsi cas jit snorchlovat (jo, vecer to jeste docenime). Do vody vyrazuime jako ledni medvedi, zpatky se vracime jako rajcatka. Snorchlovani dobre, ale byly zatrakone vlny… Zbytek odpoledne proflakame na plazi, snazime se chytat bronz, ale jde nam pouze kecup. V 18:00 se vracime domu, davame karty, moc moc mnam mnam vecu, pantenol party, vybijime kraby plechovkou od koly a jdeme chruparec.

PS: jsme tak zarostli, ze pres vousy ani nemuzeme najit tramvaj.

„Kluci, v kolik vstavame?“, pta se No. Ba odpovida: „v osum“, No: „No tak to sakra z postele.“ Snidane a hupky supky na konicky. Dorazime na smluvene misto v blizkosti kostela a tam si nas hned odchytava Pedro. Prebirame tri nastartovane kone s vyhratymi sedackami, zahratymi podkovami a plnou nadrzi. Pro vsechny zeny: Podivejte se na sveho muze, zpatky na nas, na sveho muze, zpatky na nas. Jsme na koni!!! Vyrazime krasnym bezbolestnym tempem jako kovbojove z Tenkrat na zapade, akorat v kratasech a crocsech. Po chvili zjistujeme, ze to byla chyba. Prvni rychlostni stupen kone je pohoda, vychazkova chuze, zadna bolest. Druhy rychlostni stupen predstavuje neskutecnou bolest zpusobujici nerytmicky naklepavajici Andaluzii a treti rychlosti stupen predstavuje vitr ve vlasech a jen mirna bolestne naklepavani. Vetsinu cesty jedeme na dvojku, semtam trojka, kdyz zavodime. S konem dokazeme zatocit doleva, doprava, zastavit, zacouvat, udelat front-flip a back-flip, ale rozjizdeni nam nejde. Na to musi spravne zamlaskat nas pruvodce. Po trictvrte hodine priklusavame k rece, kde na invalidech parkujeme kone a jdeme obkrocmym krokem asi 500m k vodopadum. U vodopadu blbneme, No skace z nesmyslnych vysek, ale BaMi jsou nejvetsi tvrdaci a zespodu vsechno hlidaji. Klabosime se zvlastni izraelskou grupou, kteri nas zvou k sobe do Izraele. Po hodine dovadeni se vracime zpet ke konickum a uz dopredu litujeme nasich zadeli. Polovinu cesty prochazime hustou dzungli, takze nastesti jen na prvni rychlostni supen, coz by se v thaicrew hantyrce dalo oznacit za freestyle horsing. Po ceste dorazime do statku, kde nas uci drtit klacky podobne bambusu, jejich extrakt ma blahodarne erektivni ucinky na nase bambusy. Okamzite davame tri sklenicky a pote premyslime nad tim, k cemu nam to vlastne bude. Sedlame ore a jedeme dal. Po chvili zastavujeme u stromu, z nej loupeme ovoce z venku podobne limetce, uvnitr lici a chutnaji jako mango. Parkrat bodime potok, kde kone tankuji gasoline. Na obed se stavujeme do klasteraq doprostred poli, kde nas trestaji mistni kovove zidle. Po obede jeste na konich zavodime, bolest uz temer nevnimame a vracime se zpet do Trinidadu. Kone vracime a jdeme se sprchnout, chvilkou chilloutek a jdeme do centra na net a zaridit zitrejsi odjezd do Playa Giron – Zatoky svini. Skaceme jeste do Casa de la Musica na jedno mojito a kubicko a pak uz jen doma veca, ctenarec a chruping.

PS: Nejsme jako vas muz, ale byli jsme na koni!

V autobuse zabirame kazdy 4 mista obleceni, jako kdybysme cekali na dobu ledovou, presto stale mrzneme. V 7:00 prijizdime do Trinidadu. Pripadame si jako filmove hvezdy (Tom Cruise, Matt Damon a Orlando Bloom). Za ochranou linii zastavky stoji nespocet mistnaku, kteri na nas nadrzene pokrikuji a vzrusene mavaji. Kontrolujeme si poklopce, ale zjistujeme ze je to kvuli ubytovani. Po prichodu blize protrhavaji ochrannou barieru a riti se na nas. Jeste ospali jen nevericne koukame co se to deje a jen tupe poslouchame jejich anglicke monology o ubytovani. Neschopni odpovedi se Mi ujima kormidla, vsechny stavi do late a provadi vyberove rizeni. Nakonec vybira stareho pardala za 15CUC se snidani na noc pro vsechny. Hned po zabydleni davame chrupec az do dvanacti, abychom naspali deficit a opet se aklimatizovali. Ve 12:15 vyrazime na prochazku do centra, kde se snazime najit nejaky obed. Nas novy kamarad nas zatahuje do romanticke restaurace s prijemnymi cenami a se stresni terasou s vyhledem na mesto. V tu chvili Ba dostava poblijonovu kletbu a my veprove s rejzi a salatem. Ba se odpotaci domu a nas ostatni ceka krasne, prepychove odpoledne. Po obede a pivectu se vydavame nejkratsi cestou na mojitka. Po ceste nas jeste odchytava cely gang cernochu, ktery nam nabizi vylet na koni a doutnase. Pouceni z minula, doutnase i vylet bereme a domlouvame cas odjezdu. Pote uz nerusene dochazime do Casa de la Muzika a davame si famfr mojitko a karty. Zde Mi potkava prvni lasku, s kterou okamzite vymenuje jiskrive pohledy a placani po zadku. Po dalsim mojitku odchazime na prochazku do centra, prochazime okolo trhu, kde Mi potkava dalsi lasky. Probiha foceni a placani a pokracujeme dal. Mimochodem na trzich kupujeme dve stejne cepice, ktere nosil Che. Pri prochazeni centrem na nas vsichni ukazuji a neco pokrikuji. Po chvili zjistujeme, ze No je hellhorses podobnej Cheemu. Neznami lide nas zvou domu, aby se No vyfotil s fotkou sveho dublera. Po dlouhe dobe camrani nam dochazi „vitamin M“ a proto nejkratsi cestou mirime opet do Casa de la Muzika. Tam doplnujeme vitaminy dalsim mojitem. Probihaji dalsi karty a cesta domu za Ba. Toho nachazime na terase ctouc, pridavame se k nemu a do vecere za vune doutnasu vegetime na houpacce na verande a cteme jako o zavod. Vecere foltan tulipan: kureci s ryzi a salatem, po veceri se uchylujeme na pokoj, kde cteme do ctvrte noci a chrupec.
PS: Nikdo z nas jeste nesedel na koni (jedinou zkusenost s konem ma No, ktereho kun jednou kousl do zad).

Buenos dias. Es muy caro. Muchas gracias. Por favor. Quattro formaggi. Tre Bucanero. Vstavame v 8, cimz krasne dospavame predvcerejsi party. Na snidani jdeme bez tricka na hulvaty, dostavame cervenou kartu a vracime se bez trika pro trika, abysme se vratili s trikama. Na snidani mame na vyber: k piti vajicka, a na jidlo caj nebo kafe. Kralovsky vyber. Vracime se na pokoj, balime veci a No prenechava 6 dni nosene, 5 dni smradlave, 4 dny smradlave, 3 dny mokre ponozky pristim generacim (kazda ponozka jina). Na recepci zjistujeme, kdy jede bus do Camaguey - pred peti minutami. Zjistujeme dalsi moznosti a jdeme k el Rapido  vyhlizet dalsi mozny povoz. Na zaklade vyberoveho rizeni volime nejlepsi nabidku od ridice mensiho nakladaku za 30 CUC s mezizastavkou u nej doma. Tam pozorujeme zraloci ploutev a chrup, ktery nas ridic ulovil a pomahame mu nalozit starou lednicku na korbu nakladaku. Jeho zena na pritom povida, kolik je v mistni zatoce zraloku. Jizda pecka bomba. Sledujeme okolni krajinu a pripadame si naklepani jako kureci rizky. V jednu dorazime na autobusovou zastavku, nava­zujici autobus klasicky ujel a dalsi frci az ve dve rano. Zabavujeme se tim, ze bereme starou karu amerikanu a frcime do centra. Tam menime penize, jdeme na obed a na net prepsat denik. 3 na-nose-kundy po dopsani deniku nekdo nahore otvira kohoutek a zacina bourka jak cyp. Ulice se meni v reku, cekame az bourka prestane, pritom se vsak vypina proud v celem meste.  Po hodine trhame Noovu plastenku, delame si z ni destnik a jako sehrana trojnozka postupujeme destem na vecu. Pak cekame na tago na autobusak, ale mistni taxikari se deste asi boji a tak naprosto vymizeli. Po hodine cekani nakonec zoufali bereme bicytaxy, coz je kolo s dvema sedadly a striskou proti desti. Jako spravni skudlove ukecavame cenu na 3 CUC a sedame vsichni na povoz. Co si budeme povidat, chudak „ridic“. Cesta je do kopce, on spocenej jak blazen  a my se vzadu jen blbe tetelime. Na miste mu nakonec davame o jeden CUC vic, pac to bylo opravdu tvrde vydelane penize. Na nadrazi si cteme knihy, parime hry na founech, davame pivecta a proste se snazime zabit cas. <br/> PS: My necestujeme pro nas, pro svoje zazitky, ale pro vas, abyste meli po praci co cist. (Ano, pivo ve 2 rano mistniho casu docela zabira).

Poprve nas budi Ba. Sucho v ustech, bolehlav a jde se na hotelovou snidani. Po snidani more, kouparec, ctenarec. Obed davame klasicky v El Rapido, kde nam tentokrat v mikrovlnce ohrivaji spagety, ktere se k nam dostavaji napul zmrzle a napul varene. Kejda jako blazen. Po obede razime do vedlejsiho rezortu na internet. Cesta po prazdnem chodniku ale neprobiha tak hladce, jak by se dalo ocekavat. Najednou u nas zastavuje dodavka s policejnim komandem, z ni vyskakuji muzi se samopaly a brokovnicemi. Vycviceni z pocitacovych her zaujimame obranne pozice, ale tezkoodenci si nas nevsimaji a jdou do mistniho baru pro obrovksou skvaru ze vcerejsiho flamu. Ani tato situace nas z naseho cestovatelskeho klidu nevyvadi a pokracujeme dale v hledani internetu. Odchazime ale s neporizenou, nebot v jednom rezortu internet vubec nemaji a v druhem je pry tak pomaly, ze se mame stavit az vecer (jednotlive bity se patrne boji svetla a proto az za tmy behaji rychleji) . Po plazi se vracime domu, mame volnou chvili, varime karty a pozorujeme, ze cim min toho mame na praci, tim vic se u nas objevuje vrozeny kretenismus a idiocie. Vulgarity prvniho stupne, Nouv exhibicionismus – bila velryba v mori, kurz mazleni a graf pevnosti hovinek atd. Vecer dopijime zbytek Havany a za deste se jdeme koupat. Tam nas ovsem zacinaji otravovat komari, nebot prestal foukat vitr od more a No dvakrat do nohy stipe krab a meruza, kdyz pozaduje po Ba, aby mu ukazal motylka (patrne Babocku) . Vecer chceme jit na internet prepsat denik. Kdyz se ale dostavame do druheho resortu, je nam receno, ze nemaji karty na zaklade nichz se da pripojit na internet. Internet je pry v dalsim rezortu, ale ten je dalsich deset minut pryc. Zvazujeme zda prepsat denik a nechat se po ceste zpet vysat komary, nebo utikat zpet na pokoj a prezit. Vyhrava druha varianta, ale stejne schytavame kasilion bazilion vaziliony stipancu.  Mortal combat hadr.

PS: Empiricky jsme prokazali, ze kazdeho ctvrteho v mesici je vzdy pondeli

PS2: Empiricky dukaz c.2: Komari jsou pribuzni byku, nebot jdou po cervenem spalenem nejmenovanem clenovi.

PS3: Empiricky dukaz c.3: Komari jsou nejzbytecnejsi zvirata na svete

PS4: Komari na Kube utoci ve stadech po 218 kusech.

Prekvapive zaciname o dve hodiny drive na konci dne 4. Mrzneme!¿? Ani dlouhe kalhoty a mikiny nam nepomahaji. Kdyz se pidime po duvodu takove zimy v autobuse, tak se dozvidame, ze klimoska funguje bud na plnou kouli, nebo vubec. Omrzli, skrehli, sverepi a ojineni se snazime usnout, pac do Camaguey je to pry 8 hodin cesty. Ve 4:30 nas No budi, ze jsme v Camaguey. Kdyby nesel na malinkou, tak jedeme az do Havany. Typicky. Na autobusaku hledame spoj az do Santa Lucia. I presto, ze nam tvrdili, ze se tam dostaneme autobusy Viazul, neni tomu tak. Mistni hopik nam oznamuje, ze jedina moznost je taxalem. Toho usmlouvavame na 50 CUC, coz byl podle me veliky usmlouvavaci heroicky vykon. Pote zjistujeme, proc je tomu onak. Toto auto je auto, kterym mame jet 120km a je jeste o pid horsi, nez tago, ktere nas vezlo vcera na autobus v Santiagu. Uprostred temno temne noci (kde se snoubi sero s serem) frcime autem, ktere dosviti sotva na svuj blatnik neznamo kamo. Tim cele prednosti tohoto vozu nekonci. Vyfuk opet supluje vuni vonaveho stromecku, tachometr pri vsech moznych rychlostech ukazuje absolutni nulu, ridic co 10km zavira sve opet otevrene dvere a behem jizdy se snazi zapojit kabely k radiu pod volantem. Cesta je asfalt, sterk … 10m … asfalt, sterk (a to fakt ty brdo). Po pul hodine cesty na policejni kontrole uplacime policisty tim, ze jednoho z nich vezeme domu, coz je nastesti po ceste. Spokojene ho vyhazujeme u jeho domu a frcime sami dal. Z tu nahla z nicehoz nic ridici zvoni telefon a zastavuje, vypina auto, zhasina svetla a odbiha do pole – a kurde!?¿ñ V tu chvili vybavujeme vsechny horory a jsme zrali na to si mezi sebou vymenit trenky. Po dalsi pulhodine cesty zastavujeme kdesi v lesy v bufetu a davame si kazdy brzkou snidani. Hamburgesa s hranolkama. 5:00. Prvni hamburger dostava a chyta maly pejsek, druhy hamburger dostava vetsi doga a pro treti si prichazi tlupa ctyr koni. Po 10km prijizdime do Santa Lucia, kde zjistujeme, ze „no casa particullare“. Objizdime tedy mistni resorty a nakonec vybirame nejlevnejsi hotel za 60CUC se snidani na noc. Rozhodli jsme se, ze tu zustaneme dve noci, hned po ubytovani se jedeme ubytovat do more a pote hned hodit chrupec. Pred polednem jdeme na jidlo do El Rapido, zoliky, koupani, svaca, casaky a znovu svaca u El Rapida – tam se Mi setkava s mistnim computer-guyem (buber: „ucitelem informatiky“!!!). A mame od obou na hodinu pokoj. Ten nas nakonec laka na vecerni party a my to zvazujeme. Kluci, jakozto partyjou vychovani, kupujeme flasku Havany s TuKolou za 100Kc dohromady a delame si malou predparty. Jelikoz za tech nekolik vyprav jsme jiz zkusene svedske opalovaci druzstvo, tak nas vecer ceka tradicni poopalovaci pantenol party. Pred hotelem splnujeme denni kvotu dobrych skutku a pomahame roztlacit stary Plymouth. Do desiti sedime na verande, popijime pri hudbe nase domaci vlastnorucne udelane Cuba TuLibre. V 10:00 frcime do El Rapida, kde mame sraz s Lionelem (computer-guyem). Ten tam vsak neni a tak jdeme na prvni party sami. Na party potkavame dva mladase a resime s nimi nocni zivot. V 11:00 dorazi Lionel a jdeme na druhou party, kde se kona kultureni vystoupeni. Davame par pivecto a razime domu.

PS: resime, zda mame vyhled na obzoru na Bahami, Habami, nebo BaNoMi.

PS2: neni

Na 8:00 mame domluveneho mistniho mafiana Karla, ktery nas ma hodit na autobusove nadrazi s tim, ze si koupime listky na dalsi staci. V 8:05 nas No budi, sbihame dolu na ulici, ale co to na me tupe zira, po Karlovi cerna dira … Karel nikde. Tak se Mi po slabe sedmicce uklidnuje a davame brejkfast. Pak frcime do hotelu Casa Grande na net, pul hodky `prepisujeme denik a hodinu a pul se snazime uploadovat fotky. Pote, co buber prakticky prolomi mistni firewall a premuze modifikovany explorer.exe. Prichazi No s jednoduchym resenim ulozit fotky na server Uschovna.cz. To se dari, ale na scenu prichazi komplikovanejsi problem a to Adamovy pocitacove dovednosti (klik, dvojklik, odeslat email, prijmout email, facebook a laska pres skype). Sami muzete pozorovat, zdali se mu povedlo fotky na net dat, ci ne. Mezitim, co prepisujeme denik jde No pro vodu, kde ho odchytava poskok bossa Karla, ktery mu vyrizuje, ze se Karel na vcerejsi party vymazal jak harddisk a cely pristi tyden nebude moci ridit. Misto toho poslal kamose, ktery nas hodi na autobusak za 6 muslicek a zpet a to novou karou. Mestem projizdime, jako nejvetsi sefove za doprovodu kubanske hudby. Na muiste kupujeme listky do Camaguey s tim, ze tam dorazime rano a vydame se dal do Santa Lucia. Zbytek dne probluodime ulickami mesta, stavujeme se v Cohiba baru na vypecene mojito a setkavame se tam s nasim starym znamym prekupnikem Emiliem. Davame pokec a razime dal. V parku setkame vedle mistnich muzu a pozorujeme pracujici zeny. Hrajeme ferbla a pote pred bourkou utikame do naseho casa particullares. Tam cekame na taxi na autobusova nadrazi a na shodech pred domem rozjimame nad mistnim zivotem. Z kazdeho druheho domu, ci auta hraji prave kubanske rytmy, vetsina lidi sedi pred domem, kouka do ulice a ceka nejspise na Godota. Na strese naseho domu mame krasnou terasu s vyhledem na mesto, nad kterou je chlivek s prasaty a kurem domacim. S mistni babi a dedo se snazime komunikovat spanelsky rukama nohama. Na a Mi zvladaji par slovicek a frazi, ovsem kde nic neni ani Ba nebere. Babi v casa snad vzdy zapomene, ze spanelsky neumime a vypravi nam cile historky ze zivota. My alespon s usmevem prikyvujeme a souhlasne ¨si¨ babi take staci. Pri cekani se s nami babi i dedo foti a postupne se seznamujeme s celou familii. Anzto! Ve smluvenych 9:00 kolem domu prochazi akorat prodavac housek s pistalkou v… Ale nase smluvena PIMP kara nikde. V 9:00 tedy odchazime na namesti sehnat taxi za 3 CUC. Prekvapive rychle nam jeden taxik na cenu kyvne, ovsem za chvili zjistujeme proc. smirili jsme se uz s tim, ze zadne auto, kterym jsme tu jeli a kterym jeste pojedeme by u nas v STK neproslo, ale takovyto vrak bysme necekali. Veci jako polstrovani, vyfuk ven z vozu a ne dovnitr, cele predni sklo, moznost stahnout si okynko, radici paka a ne tyc od prevodovky uz zaciname brat jako znamku luxusu (a to jeste netusime, co nas za par hodin ceka). Na nadrazi dorazime nastesti vsichni a celi. Kupujeme malou svacu a sup do klimatizovaneho autobusu. Tam se davame do reci s dvema svycarkami, co uz rok cestuji a nevericne ziraji, jak tu muzeme cestovat, aniz umime spanelsky (jo, to neznaji thaicrew).

4:45, No budi MiBa, protoze Ba nastavil budik pouze na blikani. Taxik na nas jiz ceka a za 25CUC (pro Chu: krat 18, takze jako USD) nas hazi na letiste. Po ceste, ktera svcistela jako o zavodsi vsimame, ze vsech taxicich tachometr nic neukazuje. Na letisti se bez problemu odbavujeme do Santiago de Cuba (letenky nastesti nejsou na brezen). Davame malou roztomilou letistni snidani a bez bazne a hany cekame na trajekt k letadlu. Do autobusu pro 20 lidi se nas natleskalo o jednu nulu vic a dojizdime celych 50m az k letadlu. V buse jeste nekolik nekonecnych minut cekame jako ve skleniku a pote analnim vstupem nastupujeme do letadla. Nase nova ocelova selma Yakovlev YAK-420 nas neprestava prekvapovat. Misto klimatizace instantni sprcha, misto reproduktoru klimatizace, orosena okynka, sedacky jak z ponorky z dob bitvy na Bile hore. To hlavni teprve thaicrew ceka. Po nahozeni turbin se vnitrek letadla meni na destny prales s viditelnosti maximalne na sedadlo vedle nas. Obdobna fata morgana se objevuyje i pri pristani a miostnaci jsou z toho take vykuleni. Ba uz behem prvni sikany dostava tik, pac si dite za nim  sedici plete jeho sedacku  s bicima. Do konce letu dite, ani jeho big-fat-hucci-tucci-mamma nepochopili, ze Ba bici neni. Pristani pohoda klidek tabacek, krosny a tago s manikem, ktery nam v kufru ukazuje macetu frcime za 8 CUC primo k ubytovani do centra. Pokoj vypada, jako pornohradek, ale za 30 pro vsechny i se snidani to berem. Z ubytovani vyrazime na prohlidku mesta, kde nas opet odchytavaji mistni s tim, ze po nas nic nechteji, jen procvicit anglictinu. My Havanou vychovani jsme vsak vychovani a bez moralnich zabran jdeme opet s nimi. Vypraveji nam o historii mesta, ukazuji zajimava mista a sdeluji nam ruzne historky z nataceni (napriklad Casa particullare s cervenou znackou je pro mistni hodinovy hotel „for foko“ :) ). V ramci obezretnosti se jim sverujeme, jak nas v Havane nejspis okradli, coz podporuje jejich negativni obraz toho mesta. Oni nas ujistuji, ze takovi nejsou a my jim to s nadsenim verime. Ochotne s nimi jdeme do tovarny na doutniky, kde domlouvame opci na nakup mistnich doutniku. (Ano, v zadnem turistickem pruvodci neodrazuji turisty od nakupu doutniku bokem od mistnich). Mimo jine se kluku usatych ptame znovu na jmena a dozvidame se, ze ten mensi vetsi mafian se jmenuje Karel po nasem Kaju Gottovi, procez mu Mi okamzite predava fotku naseho 268 nasobneho slavika, kterou mel prihodne u sebe. Karel nam temer se slzami v ocich dekuje, ze to bude pro jeho la Madre nejkrasnejsi darek. Pote prichazi akce, jak z mafianskeho filmu, tajne mistnimi ulickami se ubirame k domu mistniho prekupnika (pracovnika v tovarne). Uvnitr dobrou pulhodinu domlouvame veliky byznys. Dvere zavrene, zaluzie zaklaple, venku dva hlidaci. Nakonec rozumne snizujeme cenu dvou krabic doutniku na polovic, coz se ani neda srovnat s beznou prodejni cenou. Po dojednanem byznysu nas venku ceka dojednana prava stara americka limuzina a ti mistni dva typci s el Padrem nas berou na projizdku mestem a na vyhlidku k nejznamejsi pevnosti v Santiago de Cuba – el Morro. Po ceste zastavujeme na mistech, ze kterych vam mozna ukazeme dalsi krasne fotky. Prichazi prvni kontakt s morem, ale pouze po kotniky, zas takova pecka to nebyla a zchlazeni se nedostavilo. Na vyhlidce si davama Muchos Gracias Grande Por favor Bellisima obed. Hodinka relax, cesta zpet do centra, tam platime vyhlidkovou jizdu a tajnym cekem predavame prachy za Cohibas. Na pokoji davame relax, chystame se na festival a cteme sprostarny a v tajny cas davame sraz s mitnimi mafiany a domlouvame cestu do Barracoa, coz se nam nakonec nedari (mistni chteji moc a auto v pujcovne je potrba rezervovat minimalne na tri dny). Pote nas Karel se svym nocleznikem berou na mistni vecu, prekecat na patecni party se uz ale nenechavame, nebot-li jsme unavenoucci z cestovani. Na veceri se potkavame s parem nemcouru a tak jim davame mazacke rady a jdeme hledat internet (Buber nepochopitelne neustale vola „ping ping ping“), ktery se nam ale najit nepodarilo. Pred spanim poslouchame policejni akademii a za buraceni klimatizace usiname.

Diky Che (Guevarra).

PS: hledame Pedigree, pac jeden clen porad nedela zdrava a pevna hovinka (nedela zadna)…

Na fotky si bohuzel musite pockat az prijedem, protoze je nelze na stranky, email, jiny web nijak rozumne dostat…

Dobre rano, Praho. Je 8.00 a vase oblibena skupina thaicrew prave porad spi, procez v 8.15 vstava, kterak v 8.20 snida. Snidane klasicky kralovska, az na to, ze papaya vymenena za velmi dobre mango a velmi dobry mangovy dzus je vymenen za papayu. Predpokladame, ze ten dzus byl vyroben z toho, co nam vcera nechutnalo. Po snidani odvadime deti do skolky a vyrazime na obhlidku modernejsi casti mesta Vedado a Nuevo Vedado. Po 45 minutach zaciname byt znacne nervozni, protoze nas jeste zadny mistnak neodchytl a nedal se s nami do reci. Premyslime, zdali to bude tim, ze by nase tricka ani kralicek Azurit neschvalil, „Nastesti se nas po chvili ujima mistni lekar a chce nas vtahnout do mistni kavarny. My se sice vlakat nenechame, ale schazime z nasi velmi dobre proplanovane cesty. Nastesti pomnik revoluce je dost vysoky a tak nam slouzi, jako stredobod. Pomnik si prohlizime z blizka, z dalky, ze predu, ze zadu, z leva, z prava, z boku, ze zdola, ze zhora, zvenku a zevnitr. Po dukladnem prozkoumani monumentalniho pamatniku zjistujeme, ze nicmoc… Resime hodinky, moment… Ok, hotovo, pokracujeme. Vevnitr se nachazi pomerne nudne muzeum revoluce, alespon vyhled ze zhora byl docela zajimavy (Buber: "Jak docela?!? Byla to pecka bomba!“, Martin: „Kluci nehadejte se mi tady, nemuzu se soustredit na psani“, Tomas: „Nedrzkuj a pis“). Z pomniku jedeme napsat a poslat pohledy, vymenit keseni, tentokrat spravne a na hambac do mistni kantyny za mistni pesos. Presne v poledne se prochazime na nejvetsim namesti slouzicim pro propagandisticke  projevy a vojenske prehlidky toho jednoho ruskeho zapujceneho tanku, co jsme videli. Potom se prochazime kolem mistniho hrbitova. V dalsi kantyne chladime zavarezene crocsy a pokracujeme dal k pobrezi na cestu zpet. Po ceste se zastavujeme v hotelu Riviera, kde ve 20 patre je prezidentske apartma a pokoj s pocitacem a internetem. Z hotelu mirime nejkratsi cestou domu a po ceste davame jeden hambac za jeden CUC. Doma jedna spolecna sprcha, ferblik, denik a veca v kantyne s Bucanerem.

PS: Kanal zajezdu byl jiz vyhlasen…

Rano nas kupodivu budi No a ceka na nas vymazlena snidane s famfrpalovym mangovym dzusem. Po snidani nazouvame nastartovane crocsy a vydavame se peskobusem do centra. Za kazdym rohem mame tri kamarady, dve pritelkyne a plnej fotak aut. Prvni kamarad nas doprovazel 3/4 cesty, pak nas predal druhemu, ktery nas vedl 4/8 cesty, nez ho pred smenarnou ukradli v zatemnene fabii, pak se nas zase ujima prvni, ktery nas dovedl zbylou tretinu ke smenarne a tam nas nejspise osulil. Vzheldem k tomu, ze mame v mistnich menach gulas s peti, tak ani nevime o kolik¿ Cestou do centra se nas ujima starik, ktery je jak nevypnutelne spanelske radio, kteremu nerozumime. Ten nas dovadi k obchodu pro vodu, kde mu za odmenu kupujeme mydlo. Premyslime, za co si asi kupuje jidlo a dochazime k tomu, ze nejspis zere mydlo. Sami se pote dostavame do centra ke Capitol, kde si nas vsima jeden cernoch, kteremu se nas nejspise zzelelo, ze jsme sami, tak nas kolem tovarny na doutniky doprovazi na obed, ktery usmlouvavame na polovinu. A za odmenu mu kupujeme piveckov mistnim poloprazdnem kabaretu. Sami se konecne bez doprovodu dostavame na pobrezi k hradu Castillo de san Salvador de la Punta. Z pobrezi mirime kolem muzea de la Revolicion do La bodeguita del medio za Hammingwayem na drinka a pokec, ale jaksi jsme ho tam nechytli. Davame si alespon dvakrat mojito a jednu cuba-libre za doprovodu malebne zive hudby, troufame si vsak tvrdit, ze lepsi drinky bychom dostali i v Praze ve ctvrte cenove. Vetsina Havany nam pripomina smrdute ulicky Bangkoku, ci Bandungu. Polovina budov se tu rozpada, polovinu se snazi zrekonstruovat, ale jelikoz je vetsina leseni zarostla, v lepsim pripade jen krovim, tak usuzujeme, ze se to mistnim moc nedari. Z ulicek v centru sice dycha kolonialni atmosfera, tu vsak prebiji spina a smrad. Po ceste zpatky pozorujeme mistni omladinu, jak se koupe v prespinavem pristavu a hledame taxi zpatky do ubytovani. Po chvili cekani mavame na protijedouci tuk-tuk, ktery v tom okamziku otaci na miste tento stabilni stroj a za par kouka z chodniku, co se vlastne stalo. I tak s polorozpadlym strojem nas nabira a razime domu. Tam si davame libovou sprsku, ferblika a cekame az doprsi, abychom mohli jit na vecu. Tu si davame v mistni cantine za prijemne 2 CUC na hlavu a jdeme se vychrupat na dalsi den.

PS: clanku si vazte, s internetama tu setri (foto bychom radi pridali, ale smolik pacholik, neni cas)

PS2: Kdyz chcura, tak poradne,

PS3: haf haf