Šokující informace otřásla Thaicrew jak zemětřesení o síle 9 stupňů Richterovi škály. Na povrch vypluly dlouho a pečlivě utajované informace. Mo a Chu žijí dvojí život. Na oko se tváří jako studenti z českých luhů a háju, nicméně na náš oficiální email přišly inkriminující fotografie, které potvrzují to, co si všichni již dlouho mysleli. Mo a Chu jsou bulharského původu, ale to není ta hlavní a stěžejní informace. Mo a Chu jsou ve své rodné vlasti hudební ikony a miláčci celé země, vystupují pod jménem Mustache Brothers a jsou celebrity číslo jedna. Fotografie, které vidíte níže jsou z Afterparty po jejich koncertu, beznadějně vyprodaném půl roku dopředu, který bulharská média označila koncertem století, konkrétně Bulgariajskyj zpravoďaj napsal: " Robbie, styď se za své koncerty, oproti Mustache brothers jsi břídil!" My jsme z toho v šoku, situaci budeme nadále monitorovat, jediné co nám však nyní zbývá, je poděkovat fanynce, která se s nima vyfotila a fotky nám poslala. Díky!

To je typický. Nerušená noc končí pro duo MoChu přibližně a zaokrouhleně v 1:31 (přenásobeno koeficientem 1). Mo i Chu mají společný sen. Plíživé kroky na terase, ženský pláč a nářek, bezmocné rány do okenic a dveří ve snaze se dovolat pomoci. Jako na povel se Mo i Chu probouzí a vystrašeně na sebe koukají. Přestože už nespí, noční můra pokračuje a nám dochází, že se nám nic z toho nezdálo a situace je vážná. Nemluvíce, se nám hlavou honí uplně stejné věci: otevřít / neotevřít ? Ve změti křiku dokážeme rozeznat věty typu: já nemůžu, já nevím, co budu dělat? Bilancujeme situaci tázavými pohledy na sebe a v hlavách máme několik scénářů, dotyčná se zasebevraždí, je to pouze bouda a ušili to na nás, někdo nás chce vykrást, zkrátka je toho hodně. Po té, co sebou žena sekne na zem a je ticho se rozhodneme zkontrolovat situaci a opatrně otevíráme dveře, naskýtá se nám pohled, který nás víceméně uklidňuje. Vidíme na kekel opilou ženu, kterou jsme zahlídli večer na baru, jak je dezorientovaná a hledá svojí chatku. Donášíme jí k její chatce, která je hned pod naší (Číslo 2, my máme číslo 3) a jdeme spát, nicméně ještě dlouho slyšíme její nářik z nám neznámého důvodu. Vyčerpáni usínáme a ráno u snídaně to vyprávíme dvojici BaMi co se stalo. Pak už nakládáme bágly na taxi do přístavu (rozuměj: házíme je na korbu terénní Toyty 4×4) a náš pilot šlape na plyn a se svými křivými zuby a šilhavým pohledem se nám snaží zpříjemnit cestu. Dvojice BaMi jede uvnitř a dvojice MoChu na korbě. Počasí je děsné, prší a MoChu mokne, jediným rozptýlením pro ně je nástup až moc sdílného australana, který mimo jiné pařil před 3 roky v Praze na Silvestra, dozvídáme se všemožné, avšak hlavním tématem je přednáška o drogách a kde je koupit. Australan bez placení vyskakuje z korby, ale my ho trumfujeme tím že vyskakujeme a přitom platíme. Proměňujeme si voucher za jízdenky, odcházíme na loď (katamaran) a zhruba po půl hodině se i naloďujeme. Slabší povahy dostávají trochu strach, protože se zvedá pěkný vítr a voda šplouchá i přes palubu katamaranu. Jedeme dvě hodiny, loď tak divně houpe, ale dá se to. Cestou koukáme na film Michael Clayton, který je ale nekoukatelný, protože zvuk zní jak kdyby ho dabovali šmoulové. Poté už se vyloďujeme v Chumpornu, což Bübera ponouká k založení serveru Čum-Porn. Čekajíc na bus (30 min) kupujeme jídlo a pití. Překvapuje nás na místní poměry dobrá koordinace odjezdu. Jediné co nás trochu rozptýlí je Büber, který si zapomněl klobouk někde venku u stolů. I když tvrdí, že to bylo jako když Indiana Jones vyškubává klobouk zpod padajících dveří, my se nenecháváme nachytat a jeho zběsilé pobíhání kolem autobusů nijak nekomentujeme. Cesta do Bangkoku je celkem v pohodě, až na to že první film nám pouští Michaela Claytona a druhý je nejdebilnější film z celé historie světové kinematografie – „Mluvící veverky“. Paráda. Jsme vystoupeni na naší oblíbené Kao-San road, kde nakupujeme hadry za poslední bubáky a cca v půl dvanácté odjíždíme taxíkem na letiště. Jinak při nakupování smlouváme jak divá a za málo peněz máme dvě hafa a jedno přehršle muziky. V letištní hale hrajeme karty, povídáme si, vzpomínáme a netěšíme se na cestu zpátky do pro nás teď už nudné Evropy.

Je 5.15 a nově vytvořený tým BaMo vstává, aby zdokumentoval slunce východ nad Ko Tao. Vydáváme se na vyhlídku, na které jsme byli minulý den. Po cestě pomalu ztrácíme naději, že něco uvidíme – je poměrně zataženo, ale my se nevzdáváme. Nahoře pořizujeme pár fotek, vzápětí však přichází tropická bouřka. Od úplného prochcání nás zachraňuje nedaleko stojící bouda, jejíž smysl sice v této pustině nechápeme, avšak přichází vcelku vhod. Z ní po chvíli obhlížíme situaci a snažíme se neprovokovat kolem chodící krvežíznivý hyenopsy. Po 45 minutách se i náš přístřešek začíná zaplňovat vodou a díky tomu na sebe přebíráme Büberovu paniku. Po hodině a půl končí chcanec a my se s nepořízenou vracíme zpět. Při příchodu nás už jeho Pukavec očekává čtouc v houpací síti Büberovu detektivku. Po pár zásazích do citlivých partií se nám podařilo probudit i samotného Bübera. Jdeme na palačinky na snídani a doufajíc, že se počasí zlepší, jdeme na pláž. Celý den zataženo, střídavě poprchcává, na chvilku se stavujeme na netu, kde nás těší příspěvky od našich (pěti) čtenářů. Šnorchlovali jsme, četli a potkali krásnou češku, která prý studuje v Bangkoku. No nechtěl bych! Večer se nám potvrdilo, že sluníčko opaluje i přes šaty, když jsme sundávajíc koukali na spálená záda. Ačkoliv jsme celý den usilovně přemýšleli, co je na těch nervydrásajících kapkách padavších z nebe pozitivního, na nic jsme ale nepřišli. V Mountain-Reef jsme si dali poslední véču (kuřecí salát, bageta), pak jsme se šli sbalit, doufajíc že pro pobavení u báglů najdeme nějaké drogy, ale kde nic, tu nic, ani smrt nebere. Sesbírali jsme po kapsách poslední bubáky a jdeme vypít poslední pivárec Chiang na terasu k Poseidonovi. V devět jdeme spát, abychom se před cestou pořádně odpočinuli a připravili psychiku na cestování zpět domů. Těšíme se na klidnou, tichou, ničím nerušenou , pohodovou noc… O místní fauně se už ani nemá cenu zmiňovat, gekon se nám směje do objektivu a ostatní ignorujeme.

… Ač vystrašeni, Mochu usínají po probděné předchozí noci, z Izerovy Policejní akademie slyší zas jen prvních pět minut. Jak na povel se mezi čtvrtou a pátou proubouzíme následkem divných zvuků. První ze dvojice divných zvuků se ozývá z koupelny, totálně nevíme, co to je, nejspíš něco mezi žábou a gekonem a děsně nahlas. Druhý zvuk se nese z půdičky (mezistřešní prostor), tentokrát je alespoň zřejmé, že zvíře má v těchto prostorách hnízdo a tím se i vysvětlují skvrny na stropě a zápach na terase. Zvíře škrábe jak blázen. S pocitem, že se k nám chce prokousat, zběsile bušíme do stěn s vidinou vyplašení zvířete. Spíš ale zbouráme chatku a tak toho necháváme a vystrašeni usínáme.
Vstáváme později, než obvykle díky nočnímu dobrodružství. Od Baraxe se dozvídáme, že Büber také nezahálel. Chtělo se mu sralas, a tak vzal nohy na tamena a vyrazil až za ním hajlzpapír vlál. O několik okamžiků pouzději si to vlaje zpátky pro foťák a jak rychle se objevuje, tak zase mizí. Sundává nohy z ramen a chlubí se snímky varana. Až poté si vzpomíná, kam vlastné původně spěchal. S modrou oblohou nad hlavami tušíme, že nás opět čeká den strávená relaxem. Snídáme, natíráme se a vyrážíme k vodě. Čteme, šnorchlujeme (tentokrát v týmech BaChu a MiMo), karbaníme a tlacháme. Střídavě se přesunujeme ze sluníčka do stínu a naopak. Z pláže odskakujeme jen na oběd. Objednáváme si Fried Rice (Chu), Bagetu s kuřetem (Ba, Mo) a Chicken salad (Mi). Jídlo je výborné, ale s jasnou převahou ho zastiňují šejky s příchutí Mars/Snickers (které se vyrábí tak že tu Marsku hodí do mixéru a zalejou mlíkem). Odpo trávíme stejně jako dopo. MoChu se hecují k dalšímu skoku, Büber vše dokumentuje foťákem. Skokem burcují celou pláž, která vyráží zdolat tuhle výzvu. V půl na pět končíme slunění a vyrážíme směrem Vyhlídka. Chandler z důvodu bolebřichu zůstává a čte detektivku (kterou zdědil po Büberovi). Převýšení 300 m zdoláváme po 200 m chůze, prostě kopec jak debil! Občas sklon překonává 90°. Zpoceni jak psi dorážíme na vrchol k přečerpávací nádrži. Fotíme, kocháme se a pokračujeme dál. Otevírá se před námi pohled ná západní pobřeží a někteří z nás si začínají uvědomovat, že tahle krása a pohoda se chýlí ke konci. Pozorujeme západ slunce. Sestup k bydlení je překvapivě těžší, než výstup a podle všeho je velmi příznivý pro naše půlky. Kvůli procházce razíme na večeři později, než jindy a pešlivě vyhladovělí. Někteří z nás se při pokusu o očištění dostávají do konfrontace s gekonem, který okupuje sprchu. Večeře je výborná, jako obvykle. Po véče znaveni sluncem jdeme do brlohu, kde si Chandler s velkým přemáháním vyndavá čočky v koupelné, kde se již o slovo hlásí noční zvěř. Na usnutí posloucháme Policejní akademii a Cimrmana.
Čin dne: Büber zálesácky otevírá kokos motyčkou a poté si na něm všichni pochutnáváme.

Tradice se mají porušovat a proto tento den začínáme bděním. Kromě Bübera všichni víme, co se dělo dál (Büber usnul v cuku-letu). S příslibem zavíračky na baru v jednu hodinu po půlnoci usínáme v půl čtvrté. Mezidobí trávíme poslechem trojího kvatrologu jednodušších a primitivních angličanů. Jak jsme z rozhovoru pochopili, hlavním tématem bylo slovo „fuck“ ve všech jeho podobách. S radostí posloucháme debatu o tom, že angláni nebudou platit, neboť jsou štamgasti, což znamená jejich odchod. Poté za chvilku usínáme a probouzíme se při východu slunce kolem osmé hodiny. Napůl spící jdeme kousek po pláži do vedlejší restaurace na snídani, kde si dáváme naší klasiku (vajíčka, palačinky, sendviče, kafe, čaj). Po jídle jdeme do našeho komplexu bungalovů, kde nám oznamují, že naše pokoje stále nejsou připraveny, tak si alespoň kupujeme jízdenky na zpáteční cestu do Bangkoku, která proběhne po ose Ko Tao – Chumphon – Bangkok, za cenu 950 bubáků. Konečně dostáváme klíče od chatek a jdeme se ubytovat. Chatky vypadají v pohodě, jenom o chlup hůř, než u šéfíka. Škoda, že BaMi nemají normální záchod, avšak turecký. Tak jich jenom MoChu lituje. BaMi si to alespoň kompenzují pěknou terasou s výhledem na moře. Bereme šnorchly, masky, plavky, ručníky a opalovací krémy a běžíme na pláž. Je nádherné počasí. Vlítáme do moře odhodlavši šnorchlovat (Büber a Barák si půjčují šnorchlovací vybavení za 100 bubáků). Vlítání se týká jenom prvních metrů, protože korály začínají už po pár metrech od břehu. Pohledem na dno se ocitáme v jiném světě. Co vidíme se lehce vyrovná nejlepším filmům od National Geographics. Hejna ryb všech barev, barevné korály, sasanky, větší osamocené ryby, menší strakaté ryby, mořská želva (úžasná), mořští ježci, hvězdy, přehršle mušlí, zévy… Je to prostě nepopsatelný zážitek. Den byl v podstatě celý obětován šnorchlování, 3 hodiny jsme šnorchlovali, bavili se o šnorchlování, četli o šnorchlování a debatovali o tom, co jsme četli o šnorchlování. Při šnorchlování jsme zahlédli dva jinochy, jak šplhají na 15 metrový kamínek, který čouhá z vody nedaleko pláže. Ve vzduchu je cítit výzva. Barax je poslán, aby zmapoval terén pod skálou (potencionální místo dopadu) a ChuMoMi se pokouší na skálu dostat. První čtyři metry se dají vylézt bez jištění, nicméně je to ta horší část, nýbržli má skála sklon 80°. Druhá část, která má zhruba 10 metrů se leze pomocí prádelní šňůry, která je na vrcholu búhvíjak upevněná. Výlez je vzhledem k ostrým kamenům, klouzavým nohám a téměř 90 stupňovém sklonu velmi adrenalinový zážitek. Po chvíli se ale už vysoukáváme nahoru, o nějakejch šest kočičích životů lehčí a o odřeniny všude po těle těžší. Přemisťujeme se na místo skoku, které je trochu níž (cca 7m nad hladinou) a po hororovém výlezu nám to přijde víceméně jako procházka růžovým sadem. Barax nám ukazuje 20cm výseč, kam je ideální dopadnout. MoChu skáčí a Mi, ač na to nevypadá, nakonec skáče hrdinsky taky. Kolem 18:00 se přesunujeme do bungalovů a chystáme se na večeři, kterou jsme si naplánovali v restauraci na druhé straně pláže. Po večeři se vracíme do našich chatek a objevujeme menší ZOO. BaMi má v koupelně pěkný párek pavouků a MoChu celou plejádu gekonů od nejmenších až po 40ti centimetrového macka. Se strachem uleháme, BaMi prožívají bezproblémovou noc, totéž se ale nedá říct o MoChu…