Jaká čest, že jsme na jednom z nich mohli být! Podívejte se na deset-nejhorsich-letist-kterym-se-radeji-vyhnete. a tam zjisíte proč!

Dneska vysel na strankach clanek, ktery pise o duvodech, proc jet do Thajska, po kratkem precteni nemuzu nez souhlasit. Cely clanek naleznete na teto adrese: idnes.cz My muzeme byt pouze radi, ze pise o vecech, ktere jsme doopravdy videli a navstivili!

Ve 2:30AM se check-inujeme, kufrujeme a za poslední bubáky si kupujeme nějakou energii v podobě pekelných čínských polívek. Poté co uhasínají požáry v našich ústech, jdeme do odletové haly. Poslední jubilejní sralas v Bangkoku a celém Thajsku. Doléhá na nás únava a čekáme na náš pták z ocele. O půl páté se máme boardingovat, ale i v tu dobu letoun teprve přilétá, což znamená hodinové opoždění. Nikdo z personálu situaci nekomentuje, a proto jsme značně nervózní, kdy se konečně nalodíme – přece jenom je kolem 5:00AM… V 6 hodin ráno stoupáme do vzduchu. BaChu spí jak zabití, MiMo jsou mimo z hraní piškvorek, židů a formulí, které je baví v kuse cca 5 hodin. Po probuzení ospalců, v několik hodin bůhvíjakého času, je kvartet kompletní a hrajeme Büberovi formule. Let utíká rychleji, než se nám líbí a každý kilometr blíže k domovu procitáme. Po desíti hodinách letu dosedáme na tankodromu v Kyjevě. Připomínáme si první den naší cesty, kdy jsme zde přestupovali na letadlo do Bangkoku. Počítáme, že už jsme na cestě nepřetržitě 30 hodin a dalších 6 ještě budeme. Pauza mezi lety je skoro 4 hodiny, takže máme času, jako husa, co do lesa volá, že brod je ještě daleko a nestahuj kalhoty, protože chyba lávky, která padne vedle, toho, kdo jinému jámu kopá, je u něj na brigádě. Metrostav. A důsledkem toho si zpříjemňujeme čekání Grant’skou s Colou, vzpomínkami, při kterých máme slzy až za krajíčkem a tradičním karbanem za rytmu Oasis a Kabátů. Konečně pod nekonečném čekání se na odletové obrazovce napíše vedle našeho letu magické slovo „boarding“, tak jdeme ke strojům. Nejdříve zjišťujeme že nám změnili gate, což by nebyl problém, tak jdeme k novému, který je hned vedle. Ano, že u rentgenu na zavazadla nikdo nebyl, je sice možná pro někoho zarážející, ale přece jenom jsme na ukrajině a máme v sobě jednu Grantsku, takže se neohlížíme a jdeme dál. Ani u přepážky, kde probíhá poslední kontrola letenek nikdo není, to je už divné, ale strhává nás jeden solidně vyhlížející buissnes man, který neohroženě vstupuje do chobotu a jde k letadlu, jsme přece Thaicrew, tak se nemůžeme nechat zahanbit a sprintujeme za ním, už máme i levou nohu v letadle, když k nám z nitra letadla doběhne uklízející letušk a ptá se nás co tam děláme, že letadlo ještě není ready. No nic, jdeme zpátky, ale alespoň, jak jsme zjistili, poletíme s čechama, což je takový Rolls Royce v porovnání s Aepo-Cbitem. Zhruba za dvacet minut se už můžeme jít do letadla usadit oficiélně, tak neváháme. Cestou v chobotu ještě brakujeme české noviny a usedáme do pohodlných kožených sedadel. Setkáváme se s luxusem, který jsme za poslední tři týdny nepotkali. České Aerolinky se pochlapily a my si užíváme výborný koláč (jako od babičky) zapitý Gambrinusem a jemně podnapilí flirtujeme s krásnými letuškami, což se nám na druhou stranu ne úplně daří. Poté už přistáváme na Ruzyni a hned, co sebereme dorazivší bágly, jdeme potkat naše rodinné příslušníky, kteří se sešli v poměrně hojném počtu (až na Büberovic). Všichni (až na Büberovic) od nás vyzvídají naše zážitky a my se slzou v oku líčíme, co jsme zažili. A že toho nebylo málo! A teď už dobrou noc milé děti. Dobrou noc strýčku Fido. Díky, če, v Jižní Ámošce.