Dnes ráno nás Buber budí o poznání něžněji, než v předchozích dvou dnech, a to pohlzením po vousatých tvářičkách. MiBaChu jdou na snídani a Chlupáček ještě dospává. Dnešní den je ve stylu předchozího dne, jen s tím roydílem, že to od rána vypadá na hezké počasí. Po snídani se vydáváme na molo, kde zas kupujeme lístky na vedlejší ostrov Pual Sapi. Cesta na ostrov ujíždí rychle, ale lodivod (pro jistotu ten samý, co včera) trefuje ostrov až na třetí pokus. Ostrov Sapi je o poznání menší, než Mamutik. Po bezprostředním vystoupení na ostrov NoBa jdou na druhou snídani, Chu vyklepává boxerky a Mi hledá fleka na opalování. Chu se shodl s japonskými důchodkyněmi, že to fakt houpalo. Po opalování, čvachtání, časopisování, válení, znova opalování, spaní, dáváme oběd u místní Ristorante podobně jako včera. Tři rozumní členové usoudí, že je v pravé poledne moc nebezpečné vystavovat svojí kůži na slunce, ovšem gurmán zájezdu se ve dvanáct hodin vydává do středu pláže na lehčí grilling. Po druhé hodině se zbytek opalovacího družstva k Chu přidává. Naskýtá se veliká výzva, přeplavání na 400m vzdálený ostrov. Přeplavní nám trvá cca 20 minut a než stihneme přeplavat ke břehu, čeká nás pobřežní hlídka. Tomík okamžitě dává řeč s kolegou a shoduje se s ním, že plavat přes hlavní dopravní tepnu plnou žraloků bylo velmi nezodpovědné. Tomáš si okamžitě vyhubuje a nám taky, ale to už sedíme v lodi a zadarmo nás vezou na náš ostrov zpět. Očekáváme sprdunk, ale ten se nekoná. Do čtyř stejná aktivita, jako dopoledne a ve čtyři nasedáme do zplašené lodi naprosto sami. Při nastartování se od kormidla ozývá dábelský smích a Chu okamžitě tuší, že něco nebude v pořádku a proto si okamžitě navlíká vestu a zkouší si Otčenáše. Zbytek týmu kapitána burcuje do extrému a Chu přidává Zdrávas. V přístavu na vedlejším ostrově Chu odrazuje všechny turisty od jízdy smrti, ti však, nedbaje rad, nastupují. Lod však nabírá hmotnost a do KK jedem pomalu, pěkně pomalu. V přístavu Chu opět vyklepává trenýrky a jdeme na ubytovnu. Dáváme spršárec, čtení, veget a příprávy na námluvy. Ano, večer jedeme opět za Buberovou družkou. Při příchodu se družce rozsvítí oči a okamžitě vyhazuje místní a vytváří nám VIP lounge. Proběhne pár nevinných pohledů, něžných doteků a obejdnáváme si jídlo. Po jídle opět focení, představení rodičům, a sami sobě. Jmenuje se Vanessa. Poté se vydáváme nakoupit ovoce a něco sladkého, zatímco se Chu utíká zchladit na pokoj, pač se mu zapalují lýtka, jako Buberovi, jen z jiného důvodu (Chuovo gurmánské opalování). Večer proběhne lehká Panthenol party, karty ve kterých Buber stanovuje rekord v rychlosti prohry, ale tohle připočítáváme na vrub jeho zamilovanosti, časopisování a chrupec.

Ani ve válce nemají vojíci tak přísný vstávací režim, jako my pod velením Bubera. Z postele vstáváme v osum ráno, což je pro Chlupáčka nepřekonatelný problém. Na snídani jdou pouze Adámek, Tomášek a Petříček. Po několika toustech a kafču se vracíme na pokoj, kde nacháyíme Martínka a jediné, co z něj dostaneme jsou slova "Pomazli mě, draku". Samozřejmě nám to říká svým krásně zdrobnělým hlasem (Na přání po příletu předvede). Oblaka venku nápadně připomínají podmínky v Sauronově říši, což nás, tvrdé chlapy, nezastaví a Martínka rozněžní. Vydáváme se k odjezdovímu molu na ostrovy a protože je venku odporně, bereme pouze opalovací krém s faktorem patnáct, což v dnešním dni sehraje ještě významnou roli. Kupujeme lístky, což není jen tak. Musíme koupit povolení ke vstupu na molo, lístky na lod a povolení ke vstupu na ostrov. To celé vychází na 29 RM. Vlny už z dálky hlásí, že cesta nebude žádný med. Chu, který nemá dobré zkušenosti s bytím mořským vlkem, by si přál alespon bezpečnostní pásy, musí se však spokojit pouze s jednou vestou. Plavba je krutopřísná a naštěstí trvá pouhých dvacet minut, takže se dá přežít. Vyskákaní jak míčky ve sportce vystupujeme na ostrov Pua Mamutik, který je opravdu velmi malý a mělo by na něm být pěkné šnorchlování. Pláž obcházíme a na celém ostrově si leháme zcela náhodně vedle sličných slečen. Pujčujeme šnorchly za deset rákosníku a jdeme na to. Viditelnost není moc dobrá, za což muže jednak zvířený písek a druhak sluníčko, které zatím ještě nevylezlo. Přichází náhlý obrat. Mraky jsou ty tam a slunce pálí v plné polní. Protože by to byl z ostudz kabát přijet do čr uplně bílí, tak se opalujeme, co nám síly stačí. První, komu povolí nervy je Ba a po pěti minutách leze do stínu. Druhý je Chu, které na sebe hystericky plácá patnáctku, což na rovníku není uplně ono. Poslední spalovací hysterii propadá Buber a také se maže tímto silným faktorem. Jediný, koho sluníčko netrápí je majitel ostrova, puvodem z Konga, a náš Chlupáček puvodem z Ujezda. Do čtyř hodin, kdy máme naplánovaný odjezd, šnorchlujeme, opalujeme se a čteme haldy časáku. Na odjezdovém molu propuká mírná panika, jak mezi piloty, tak mezi pasažéry, a to díky kulíšákům NoChu, kteří nemohou odolat třímetrovému skoku z mola mezi motory lodí. Po všemožných ymatcích nasedáme na bárku a frčíme do Kota Kinabalu. Už ze začátku se nám zdá, že motor nemá uplně zdravý zvuk. Zhruba na půli cesty motor škitne naposled a my se ocitáme uprostřed moře, ponecháni napospas. Lodivod se chvilku v motoru vrtá, naštěstí ho zhruba po deseti minutách dává dohromady a my se přecijen neutopíme. Už cestou do guesthousu je na buberovi něco zvláštního, ale o tom až později. Na pokoji se projevuje nečekané, přeci jenom ta patnáctka nebyla to pravé ořechové. Ze se spálí Chu a Ba bylo jasné už v letadle, ale že se to povede i Buberovi by nepředpověděl ani ten nejvýkonnější počítač. Po velké Panthenol party se čančáme a míříme na véču opět na tržiště. Dnes máme v merku nudle a smaženou rýži. Už při vstupu na Asijské uzemí nám bylo divné, že o plejboje zájezdu nejeví zatím místní ženy zájem, ale na tržišti vyšla pravda najevo. Do hry se totiž dostává starý známý alfa-sameček Buber první Davelský. Očarována je naše kuchařoservírka. Mezi objednávkou pití a jídla probíhají první nesmělé oční kontakty. Při servírování nastává už tradiční focení Bubera místními ženami. Dotyčné s fotkou obchází tržiště a ukazují nového manžela. Po výborném jídle za pár peněz a našem odchodu propuká servírka v usedavý pláč a ztrácí smysl života. Kujon Buber jí totiž oznámil náš odjezd za dva dny, i když odjížíme až za deset. Ta bude čubrnět, až se tam zas objevíme. V guesthousu ještě sníme něco sladkého, co jsme v tržnici nakoupili, nanášíme ještě jednu vrstvu panthenolu a jdeme chrnět. PS1: svatba je naplánována na zítra ve večerních hodinách. PS2: Chu, protože je posera co se bojí lodí, byl zbaven své letenky ve prospěch Buberovi družky, aby si užili pěknou společnou svatební cestu na Javu.

V půl sedmé ráno máme velmi tvrdý budíček v představení Bübra, aby se neopakovalo včerejší zaspání. Když i chlupáč vstává, balíme svoje saky-paky a vyrážíme k naší hoře. Kupodivu počasí vypadá dobře, o to víc se těšíme. Po cestě zastavujeme na benzínce, dáváme si rychlou snídani a pokrařujeme dále. Jedeme sice krásnou přírodou, ale máme z toho prd, pač je všechno rozmazané, případně jedeme bokem napřed. Tohle by se nám s Mojžákem nikdy nestalo. Jeli bychom pomalu, rozvážně, dodržovali rychlostní předpisy a u každé kachničky, slepičky, selátka a kravičky bychom zastavili na fotozdokumentování. díky büberovo odvaze máme alespoň nějaké foto – rozmazaného tiráku, který nám stál v cestě. Park, který je od nás vzdálen 123km se docela rychle přibližuje a počasí se začíná vyjasňovat. Kolem půl deváté dorážíme do výškového tábora a jdeme si najmout průvodce na horu. Přichází velké zklamání. Ani tentokrát neuvidíme Borneo jako na dlani. Nejbližší volný termín je až za tři dny, proto si cestu zamlouváme až na 16.7., dva dny před odletem na Javu. Zaplatíme zálohu v podobě pojištění, poplatků a dvou průvodců (při jednodenním výletu musí být jeden průvodce na dva turisty). Celkově nám to z peněženek vyžahne RM155/osoba, což je krásné oproti variantě
RM950/osoba za dva dny. Vymýšlíme náhradní program a volíme cestu do Pouring Hot Springs – horké vysokohorské prameny vzdálené 30km. Tam dorážíme kolem půl jedenácté. Vstup naštěstí platit nemusíme, neboť jsme jej platili při vjezdu do tábora pod horou, což je ve stejném národním parku. Nejpreve jdeme do poměrně chladného bazénu. Ve větru je cítit závod. Chu pod vidinou druhého místa vyzývá Chlupáče, aby si s ním a Ba zazávodil. Jakéto překvapení, když doplave poslední. Z důvodu Chuovi ješitnosti se závod ještě dvakrát opakuje – vždy se stejným výsledkem. Chu z bazénu odchází značně mrzutý, což si kompenzuje alespoň tím, že při cestě k 500m vzdálenému vodopádu přibíhá jako první, kličkujíc mezi kobranty. Vodopád byl sice hezký, ale thajský Erawan byl prostě lepší. Před odchodem jdeme ještě do vřídla, ve kterém se však nedá dlouho vydržet – má kolem 60°C. V parku strávíme zhruba 3 hodiny a poté přes město Ranau, které je v úpatí hory Mount Kinabalu, jedeme zu Hause. V Ranau si ještě dáváme oběd u inda – hádáme, že to byli krysíci, kobranty a jiné potvory. Cesta s Chlupáčem pro změnu Mordor. Ještě že Proton nemůže mluvit. Kolem šestnácté hodiny dorážíme domu a Chu za volantem vybírá jediné volné místo – na chodníku – v životě by ho to samotného nenapadlo a prý to bylo pod nátlakem nemytců. Během čekání na týpka z autopůjčovny dostáváme pokutu. Už druhou za dva dny, opět za špatné parkování. Ještě že máme Chlupáče. Pokutu usmlouvává z RM50 na zdarma. Po vrácení auta pelášíme směr in da pobřeží, po kterém si to štrůdlujeme směr trhy. Ze začátku díky smradu, bordelu a zavřeným stánkům máme chuť odejít, pak se ale před námi objevuje trh jako z pohádky. Brodíme se ovocem, zeleninou, kořením, různými druhy mas, až zastavujeme u ryb a dáváme si delikátní večeři, a to rybišku korálovou výbornou kořeněnou grilovanou. Jedinej büber marně usiluje o lososa, kterému je i v Severním ledovém oceánu teplo, natož u Bornea. Kupujeme přehršel ovoce, Chlupáček jídlo zásadně vybírá podle servírek. Po jídle se jdeme zkultůrnit na pokoj, v místní Hypernově poté NoChu kupují pintičky a jdeme si sednout na molo-promenádu, kde se Chu cítí jako doma. Karty, pokec a spánek. PS: I v Ranau pražáci zavedli nový styl parkování.

V osm úspěšně ignorujeme budík, díky Barákovi, který má vyzvánění tak potichu, že by to nevzbudilo ani důchodce. Vstáváme tedy v devět, snídani díky Barákovi ani nestíháme, nakopáváme Proton a vyrážíme směr k moři. Obyčejně je moře 200m od hotelu, ne že by tu nebylo, ale thaicrew k němu přeci musí ject 200km. Protože díky Barákovi vyloženě spěcháme a nemáme ani minutu na zbyt, tak se musíme vrátit pro Martinovy plavky. V půl desáté jsme konečně na výpadovce z města. Ve třičtvrtě jsme na golfovém hřišti. Špatná cesta. V deset jsme na letišti. Opět špatná cesta. Problém nicméně není v nás, ale v mapě, která vypadá, jako by jí namalovalo pětileté dítě. V půl jedenácté jsme konečně pryč z Kota Kionabalu a jedeme na Pulau Kiga National Park, kde by měl být ostrov, na kterém se natáčela první série pořadu Survivor. Až na jednu silniční kontrolu probíha cesta poměrně klidně. Předjíždíme co se dá a Proton dostává
takovou bídu, jakou ještě nezažil. Držíme okna a dveře, ale alespoň to frčí. Po hodině a půl přijíždíme k převozu, kde se naloďujeme a přejíždíme 50m širokou řeku. V meste za privozem opet bloudime a volime spatnou trasu. Po zhruba 20 minutach se otacime a mirime na druhou stranu, patrajic po mole, kde by mela byt na zmineny ostrov. Molo pomoci omalovankove mapy nelze najit a tak bereme za vdek peknou plazi na pobrezi. Jak maly Mendlove skaceme do vody a co se nestane, meduza zaplane. Hypochondr nasi cesty simuluje zahnuti meduzou, pote co jeho ruka duri a zacina nebezpecne cervenat, Baraxovi zaciname verit. Spolecne se shodujeme, ze na zahnuti meduzou je idealni cerstva moc. Jo, jeste ze jsme se byli pred koupanim poslusne vyvencit. Ruka dale opucha a jsou videt stopy po chapadlech. Radsi balime saky paky a jedeme do nedalekeho mesta na obed a pro leky (nase mame peclive zabalene a schovane 150km od mista nehody v nasem ctyrluzacku). K obedu si davame smazenou rizi a na Kulihraskovo chapadlo specialni eukaliptovy olejicek a citron, ktery si chce chudak Chu nejprve nakapat do jidla, ale po 10 minutach poslouchani, jaky ze je to hamoun se citronu vzdava ve prospech Tomika. Pocasi se umoudrilo a podarilo se nam odlozit vraceni auta o jeden den, tudiz opet vyrazime na plaz, jinou a hezci. Na plazi se cachtame, koupeme, skotacime, chytame kraby, behame, cteme FHM a Maxim a dvojice MiNo se vydava na lov kokosu. Dvacet minut a nic, po triceti minutach se mistynim zoufale dvojice zzeli a tak jim kokosak utrhnou a oloupaji. Kokos je osvezujici a pivo Tigra take. Kolem pate hodiny balime babovicky a sitky na ryby a nastupujeme do naseho fara a drandime si to domu. Cesta probiha bez problemu a navic v rekordnim case. Ridici mnohem silnejsich Toyot by se meli stydet. Cisteho casu nam to zpatky trva jen hodinu a patnact minut. Vsichni jsme se shodli, ze vecere bude nejlepsi v McDonald’s, nezklamal. Parkujeme bourak, ktery uz moc nepripomina to auto, co nam bylo zapujceno, pod okny guesthousu. Pri ceste do pokoje je neco spatne. Tolik malych boticek u vchodu jeste nebylo a takovy randal se tu jeste nikdy nerozlihal. Ano, tusite spravne, mame tu ubytovanu skolu v prirode buhvi odkud. Deti jsou snad vsude, proto opoustime spolecenskou mistnost a uchylujeme se na pokoj. Pomalu balime na zitrejsi vystup na Mount Kinabalu. PS1: Ze spoda vypada desne, PS2: Majki, skola v prirode by se ti urco libila, nejstarsi holce je tu 12 let.

Rano nas v osm vzbudila bourka a tropicky dest, hned jsme proto tusili, ze dnesni den bude zajimavy. Po snidani jsme zkoukli predpoved pocasi a zjistili, ze slunicko uvidime nejdrive na letisti pri odletu z Bornea. Zachvaceni panikou, zaciname vymyslite alternativni program ve stylu: odlet na Jamajku, Seychelly, Hawai a jine blizke destinace. Po zjisteni zakladnich info na zachode a recepci, posilaji NoChu BaMi do turistickeho centra, ktere bylo za rohem, aby zjistili neco vic. Za hodinu a patnact minut se vraci informovany Mi a jeste informovanejsi Ba. NoChu zjistuji, ze vlastne BaMi zjistili uplnou tuzku.Po runde ferbla a obede, jaks taks nepalivem, jdeme zjistit informace o vystupu na horu Mount Kinabalu, ktere jsou prevelice znepokojujici, anzto dle cestovni kancelare dvoudenni vylet stoji RM 950 (5000 Kc), coz se nam zda hrozne moc a vymyslime novou strategii. Jedinym rozumnym resenim se zda byt optat se u vstupu do parku. Cesta tam autobusem trva 3 dny, tagem draze a i tak dlouho, motorky pujcit nelze, kridla nemame, tak pujcujeme mensi rodinnou limuzinu znacky Proton, modelu Saga za RM 170/den. Prvnich par km jedou vsichni kujoni v protismeru, nacez Chlupacovi dochazi, ze motorka nema volant a volant v aute na prave strane ma svuj duvod. Po hodine a pul si vsichni vyzkousime jizdni vlastnosti motorove skorapky na 4 kolech. V poklidnem pralese, narodnim parku, kde v zivote nikomu ani nezazvonil mobil, dochazi k faux paux v podobe Milordova kiksu pri otvirani auta. Jedina vyhoda Protonu Saga je jeho bezpecnostni system. Houka dlouho, intenzivne a hodne nahlas. V nejhlubsi jungli, na jedinem chladnem miste Bornea, na pul cesty od jakekoliv civilizace, v mlze a desti na nas zacina blikat Jidasovo oko. Po nejuspornejsi sporive jizde sporitelu do nejvetsiho tricetikilometroveho kopce se dostavame do parku, kde jsme ocekavali benzinovou pumpu. Nejprve zjistujeme info o vylezu, ktere je pozitivni (melo by nas vyjit na 150 RM) a dale k pobaveni mistnich spravcu parku zjistujeme, ze benzinova pumpa je 20 km daleko a dojezd Protonu po rozsviceni kontrolky rezervy paliva je 10 km – uz tak jsme na minus dvaceti kilometrech, takze mame benzin maximalne na vyjezd z parkovaciho mista. Na druhou stranu se nas pokousi veskere pritomne osazenstvo parku uklidnit, ze cesta je vicemene z kopce a s manualem to bychom to mohli zvladnout, jeste ze mame automat. Dalsich 20 km drtime na neutral a s pomoci Vsemohouciho, trech otcenasu a dvou zdravas se dostavame na benzinku. Tankujeme celych 33 litru, plnou nadrz, za v prepoctu 300 Kc (to cumis Jaro, co?!). Dalsi cesta domu probiha v poklidu, pokud nepocitame kravy na silnici, psy na prechodu, dest jak blazen, mlhu, ktera by se dala krajet a Chlupace za volantem. Hlavni mesto nachazime az na ctvrty pokus, cestu, kterou jsme predtim zvladli za dve hodky, ted diky neplanovanym zajizdkam ujizidime za tri a pul. Auto parkujeme na hulvata pred guesthousem, vecu davame v Burger Kingu (nic moc), romanticka prochazka k mori a zpet, nasleduje chruparec!
PS1: Kulihraska osvitil duch svaty a s mapou nas naviguje az domu, MiChuNo mu zac je toho loket kondoluji!

Do postele se dostáváme ve čtvrt na dvě, ovšem po čtyřiceti minutách koukání do stropu si NoMiChu berou prášek na uklidnění, který sehraje ještě velikou roli. Ba se pokouší usnout na přírodní bázi, bez pomoci sedativ. Po dalších patnácti minutách NoBa spaní vzdávají a odcházejí na jedno. Ještě před odchodem domlouváme budíček na sedmou ranní. Kdo alespoň někdy slyšel něco o nemytcích a jejich sklonech k alkoholismu musí tušit, jak jedno pivo může dopadnout. MiChu chrní, jak zfetovaná miminka, zato NoBa již sedí v hospodě, dávají si hrany a popíjejí první pivko. Společnost jim začínají tvořit krysy, které jim pobíhají pod nohama. A proto si na uklidnění dávají další kousek. Po krysách začínají okupovat podnik lehké děvy, některé na první pohled přešité, a proto padá další zrzek. Díky dalším stresovým situacím přichází na řadu další pejva a shisha jako bonus. Děvy nabízejí nepřijatelné a ukazují nemravné. NoBa si ze strachu dávají další pintu na kuráž a za pět sedm utíkájí špalírem děvek zpět do guesthousu. Zatím se v pokoji u MiChu MiChu probouzejí, protože jejich nemytčí polovičky nejsou na blízku a jejich postele jsou opuštěné, strachují se. Během několika málo okamžiků se NoBa a MiChu potkávají na schodech, láskyplně si vyhubují a jdou balit. MiChu jdou ještě na snídani a NoBa dospávají náročnou noc. Za cca dvacet minut bereme bágly a chytáme tágo na letiště. Ajta Krajta. U Chu se naplno začínají projevovat účinky prášku Xanax a je mu všechno uplně buřt. Ba by rád začal Chu šikanovat, ale díky naprostému zhroucení organismu není schopen. NoBa v taxi usínají a Chu nepřítomným pohledem přepočítává prsty na ruce. Cestou na letiště se na pár fotek zastavujeme na okruhu Formule 1 v Sepangu, nicméně se dostáváme pouze ke vjezdu. Po hodině jízdy, kterou vnímá pouze Mi jsme na letišti. Taxík nás stál 75RM, po zaplacení se jdeme odbavit. Vše opět bez problémů a tak hned po odbavení míříme do McDonald’s na snídani. NoBa spí na hamburgerech a Chu vypráví kafi bezva historky o životě. Mi se snaží ty dva alkoholiky a jednoho feťáka nakrmit a zaznamenává částečný úspěch. Poté nás nakládá na tři vozíčky a jednoho po druhém přes rentgen šoupe do letadla. BaNo slintajíc prospí celý let. Chu dvě a půl hodiny čučí před sebe a obdivuje vzor na sedačce. Z letadla už ale odcházíme po dvou a vyčkáváme na předem domluvený odvoz. Po několika telefonátech se konečně potkáváme a jsme odvezeni do Summer Guesthouse, kde opět dostáváme pokoj po čtyřech, avšak tentokrát v luxusnějším provedení (110RM/noc). Po ubytování vyrážíme na prohlídku města, měníme peníze, jdeme na jídlo a psychicky se připravujeme na výstup na nejvyšší horu jihovýchodní Asie Mount Kinabalu. PS: Jelikož se Büberovi podařilo nabourat do sítě FBI, víme, že i náš bývalý člen Mojžák naší stránku občas čte. Mojžos, napiš nám také něco ze života v Kanadě, facebook je pro nás teď na měsíc zapovězen.

Probouzíme se časně ráno o půl jedenácté anechce se nám z postele. Na snídani jdeme do Green Day obchodu (pro Járu: do 7-eleven). Po snídani nabíráme tágo a frčíme do Batu caves – 18km severně od Koala Lumpur. Tágo máme opět zapůl darma a tento taxikář sehraje ještě velmi důležitou roli v dnešním příběhu. Před vstupem do jeskyní probíhá první přátlské setkání s makaky, čili průměrnými studenty VŠFS. S Chlupáčem jdou okamžitě na tykačku a vrhají se do konverssace o světové hospodářské recesi, projevující se negativně na prodeji banánů. Zpátky k tematu. Po výlezu 273 přísných schodů do jeskyně o velikosti tří mnoho s vlkou dírou jako bonus. Pozorujeme stalagnity, stalagtity, stalahnáty a jiné přírodní úkazy. Po prozkoumání jeskyní se chceme podívat do Malaysian Forrest research. To bohužel nejde, pač v sobotu je zavřeno, tak se jdeme podívat do motýlíerarialia na králíci a kandáty. Odcházíme silně zklamaní, byli tam jen motýli. Má li někdo zájem, o dvě přehršle fotografií motýlů, nechť napíše buberovi na maila. Poté běreme pěšárec do china-townu. Před vstupem si ale ještě dáme dlabanec v KFC – stál za starou belu. Při vstupu do tržnice jdou obchodníci před Chlupáčem do pozoru a upozorňují se na nás nazvájem vysílačkama. Moc jím to nepomohlo. Díky Chlupáčově umu smlouvat jsme všechno zboží pořídili pod výrobní cenou a dva stánky kvůli nám zkrachovaly. Dáváme pejvo a konečně docela slušnou véču a jdeme skouknout večerní Koala Lumpur. Během patnácti minut je cestou vyhlášen 4x brífink. Pořizujeme habaděj fotek večerních Petronas a vydáváme se zpátky ke guesthousu. A že nevíte, jak velmi důležitou osobu dnešního dne jsme potkali? Ejchuchu, našeho ranního taxikáře. Mávli jsme na něj a šli dál. Kousek od ubytování sedáme v arabské kavárně na shishu, kde získáváme nové přátele – šéfa kavárny a jeho asistenta, který je shodou náhod z Kota Konabalu. Asistent nám dává kontakt na svého bratra, který by nám v KK měl vše zařídit a donést nás na Mount Kinabalu. Zbambení odcházíme na pokoj a dostáváme šok, jak cyp. Neletíme do Kota Kinabalu ve čtyři odpoledne, jak jsme si mysleli, ale už v 11 ráno. Uleháme s krosnou na zádech a těšíme se na zítřejší prohlídku okruhu F1.
PS1: Járo, přestaň sousošit (tímto zdravíme Báru) a začni komentovat články, ty šmejde.
PS2: Brífínk se již vztahuje na všechny členy, včetně Chu, který ho úspěšně vztahuje i sám na sebe.
PS3: Protože je Tomáš kulihrášek a dokáže se ztratit i ve svém vlastním pokoji, dostává kolem krku cedulku s čísly ostatních členů a kontaktní adresou ubytování. PS4: Breitlingy se za dvanáct hodin spozdily asi o dva dny, ale démanty pořád drží.

Náš další den začíná v 00:01 v Airbusu A320, kterých nedávno nemálo spadlo. Už při rolování na dráze letadlo vydávalo zvuk přirovnatelný k Járovu Polu. Po půl hodine vibrace a podivné zvuky přestávají, načež-li kapitán letadla hlásí blíže nespecifikovaný problém. Po třech a půl hodinách jemně přistáváme v Kuala Lumpur pořádně nevyspalí hlavně díky uřvanému dětsku, blbečkovi s notebookem, který nahlas poslouchá film a zvracejícím spolucestujícím. Zjišťujeme, že nejsme na hlavním letišti, nicméně-li na plesnivém maličkém letišti. Na kterém přistává pouze společnost Air Asia a Cebu Pacific. Zbylých asi 6 hodin strávíme hraním ferbla a nepřetržitým cpaním se jídel z polozavřených fast-foodů. V 7 ráno bereme taxíka do již dříve vytipované čtvrti, která je od letiště cca 70 km vzdálená. Pro Járu v přepočtu nás cesta vyjde na 300,- Kč. Po hodině jízdy v největší zimě s rampouchem u nosu dojíždíme do centra, kde po krátkém hledání nacházíme busy-guy-combo pokoj se dvěmi manželskými postelemi. Jen co se osprchujeme – vrátíme se mezi homo sapiens – vyrážíme směrem k Petronas Towers (Pro Járu: to jsou ty dvě věže vysoký jak debil, spojený tim peckoidním mostem, kterej je prostě nesmyslnej). Chceme se podáívat nahoru, ale díky japonskému zájezdu jsou vystupenky již vyprodány, proto se alespoň podíváme do muzea Petronas Towers. Věže fotíme z profilu, z půdorysu, bokorysu, s náma i bez nás. Jedeme do china-townu tágem asi za dvacet haléřů a dostáváme se do padělatelského ráje. Po patnácti vteřinách má každý nové brýle, což podnítil Chu. Ovšem největší gurmán a labužník v jedné osobě zájezdu se nenechá zahanbit a protože tu Bentley neprodávají, tak kupuje alespoň hodinky Breitling osázené diamanty v ceně pěkného rodinného paláce. Díky jeho šikovnosti je usmlouvává na RM40,- (Járo: krát pět). Poté taxíkem, kterého usmlouval No na pár korálků jezdíme přibližně dvacet minut, ale taxikář nás vysazuje přibližně deset metrů od našeho nástupu. Jdeme do místní menzy, kde si po dlouhém vybírání dáváme nepálivé jídlo – pálí jak debil. Z jídla se vydáváme do parku u Petronas Towers, avšak tam vydržíme sotva 15 minut, protože jsme nespali . Avšak se v nás zas probouzí alkoholová dušička a jdeme na jednu pintu piva. Kolem 18 hodin BaMi jdou spát a NoChu jdou ještě otestovat místní shishu. NoChu se do postele dostávají až po desáté večer, což je až po 40ti hodinách bez spánku. PS: Majkí, byl bys tu jak v ráji – každá/ý tu vypadá jak na dvnáct. PS2: Chu zavedl nové slovo „brífink“, když je brífink, tak Ba nesmí mluvit. PS3: BaChu po měsících usilovného přemýšlení přišlo na to, co znamené 7-eleven.

Z důvodu obav z možného dušeního souznění na mini-manžeské posteli se dvojice NoChu posilní sedativy, které by uspaly i slona, aby si raději nic nepamatovali. Budík byl smluven na osmou hodinu, avšak dvojice BaMi už ve tři hodiny stepuje v předsíni. Po spočítání kašilion važilionů oveček BaMi usíná a probouzí se v 8. NoChu vyspaní, jak Růžové Šípenky potkávají v 8:30 v recepci silně ospalě, zarudlé a nerudné BaMi. Po prvním úspěšně zvládnutém úkolu, vypsání dne 1 na internet, se vydáváme na snídani do McDonaldu. Nejmenovaný člen, očkovaný na choleru, s cestovními průjmy mizí jako první na záchod a BaMiNo z něj mají prdel. Pěšárcem se dostáváme až k trajektíčku na Hong Kong Island, kde máme v plánu navštívit vyhlídku Victoria Peak. Trajekt stojí celkem 5 kč a houpá, jako debil. Na HK Islandu míjíme jeden luxusní obchod za druhým a dlouhým pochodem se dostáváme k lanovce na vyhlídku. Lanovka zvládá úsek za 5 minut, pod 95° úhlem stoupání. Vyhlídka je nádherná, pořizujeme bambilion fotek a büber rozšiřuje svojí sbírku fotek o další motýly. Po menším bloudění nacházíme ZOO a botanickou zahradu v jednom.
Kdyby Chlupáč nemluvil dva dny pouze a jedině o tom, že se i ve sprše máme vyhýbat vodě z hygienických důvodů, tak bychom následující událost patrně tak nerozmazávali, jenže náš kujón, najíc nejšpinavější kašnu v Hong Kongu, potápějíc se, mizí v kašně. Po hodinové dezinfekci jdeme hledat pavilon hadů a přichází další zklamání. V pavilonu nacházíme pouze jednoho hada a půl krokodýla. Oběd si dáváme pro změnu v McD. Poté máme spadeno na zatím nejvyšší budovu v Hong Kongu, kde se natáčela část Batmana:Dark Knighta. Před budovou oxidujeme tak dlouho, až se jim nás zželí a pouštějí nás dovnitř do padesátého pátého nadzemního podlaží, kde je muzeum kešení. Loudavý krokem procházíme HK zpět. Nejmenovaný člen (NČ) má již druhou vylučovací zastávku – léky na choleru prý stojí za H… ovno. Za nedlouho dostáváme synchronizovaný pivní absťák, takže-li jdeme opět ztrestat Carlsberg bar. Poté bereme bágly a jedeme na letiště. NČ po nastoupení zjistí, že musí urgentně na záchod. BaChuMi této příležitosti využívají a nemluví o ničem jiném, než o vodopádech, tekoucích potůčcích, odkapávání vody a chcaní obecně. Nepochčůral se. Je to kanón. Po téměř úspěšné pasové kontrole se i pan Mikota nechává nachytat s půllitrovým opalovacím krémem v příručním zavazadle. Tímto tempem se nebudeme mít čim mazat už na Borneu. Ještě před odjezdem máme v plánu jídlo, NČ si říká, že by mohl okusit místní kolorit, po půl hodině vybírání, otravování personálu a radě chlupáče, ať „si nedává, čemu nerozumí“, vybírá neznámou specialitu Dough za 36HKD. Už při servírování se Baovi protáčí panenky a kleje. Při prvním soustu se jeho obavy naplňují – nedá se to jíst. Zatímco zbytek si pochutnává na hovězím. Leč kapitán stoupů jde ke konkurenci a objednává si sendvič. Po večeři se nám úspěšně daří přebookovat letenky na zpáteční cestu do HK. Chu má třetí zastávku v boxech a posílá nerudný pozdrav a pohled do centra cestovní medicíny na Ovocný trh. Po perném dni nasedáváme kolem půlnoci do letadla a frčíme do Kuala Lumpur. PS: Dobrá práce dračí brácho

Úspěšně se nám daří předběhnout celou odbavovací frontu, nicméně je nám to k ničemu. Letadlo je přeplněné a my nastupujeme s vidinou rozhozeného sezení pilotovi na klíně, na křídle, v zavazadlovém prostoru a držíc se kola. Vzhledem k genitálnosti thaicrew bandy se proházíme do jedné řady po dvojících BaMi a NoChu. V cukuletu dostáváme dobré jídlo a pivo. Novák má rozbitý monitor a Chudárek díky tomu nervy na pochodu (každý si může na svém monitoru pouštět filmy a hudby, případně hrát hry). BaMi jsou na pokraji nervového zhroucení z mlaskajícího, chrochtajícího a nechutného spoluletce. Zbylých 11 hodin si toho ale moc nepamatujeme. Jedině BaMi si pamatují jak je ten nechuťák přeskakuje, když utíká na záchod. NoChu svůj klidný spánek pojistilo práškem na spaní zapitým pivem a následně se probouzejí v romantickém obětí v blízkosti Hong Kongu. Přistání je nuda. Pilot je suchar, daří se mu to na první pokus. Před sledem dalších událostí je nutné zmínit vyplnění dotazníků na naše zdravotní stavy, z důvodu výskytu prasečí chřipky. Všichni si to suverénně vykračujeme k první pasové kontrole, ale odcházíme pouze 3. Co se nestalo? Jeden nejmenovaný poctivec přiznává tři ze čtyř přiznaků prasečí chřipky a je mu nasazena rouška a následuje odvedení do zdravotního centra mezinárodního letiště v Hong Kongu. Chudárek, Mikota a Novák nevěřícně kroutí hlavou a mohou se potrhat smíchy. Ano, kategorie Stoupa zájezdu zná svého vítěze. Mezitím v hermeticky uzavřeném prostoru jsou zapsány všechny údaje o našem Mirkovi Dušínovi, probíhá změření teploty a nenáročný zákrok, v podobě biopsie mozku. Asi za 15 minut se fešák vrací zpět. Bágly máme v cukuletu a bez problému odjíždíme busem A21 do 30km vzdáleného Kownloonu. Vystupujeme na předem nalezené zastávce Tsim Sha Tsui. Po shlédnutí třech guest-housů si vybíráme pěkné ubytování. Házíme si korunou o pokoje, jeden má totiž manželskou postel a druhý dvě oddělená lůžka. NoChu prohrávají a získávají peckoidní 1m širokou manželskou postel a jednu čupr společnou peřinu. V noci to nebude žádná hitparáda. Po zcivilizování vyrážíme na večeři a v tomto desetimilionovém, na několika ostrovech se rozkládajícím městě, daleko v JV Asii potkáváme zcela náhodně na první křižovatce Michala Viriuse, spolužáka ze školy. To je typický, thaicrew už je známá všude. po zbytek večera chodíme po hong Kongu, večeři dáváme v SubWayi a pivko v Carlsberg baru. To je asi vše z dnešního dne. PS: zítra nás čeká zajímavá historka z ložnice NoChu, která bude určitě plná bojů o peřinu. PS2: Milý deníčku, pozdravuj Týničku. Chu.

Milý deníčku, je 30.6. a my se scházíme u Baráků/Střelců v pořadí: překvapivě první Barák, zato totálně nepřipraven, pak Chudárek a Mikota, 15 minut před srazem a pan Novák přesně na čas. Probíhá loučení, matky brečí a Pepča Novák s vidinou nového pokoje radostí mává. Po nastartování motoru přichází sms od Majkího Foltána, že by se s náma rád rozloučil, obejmul nás a možná i něco víc, leč má 1.2 Hovno To Pojede, tak nestíhá a potkáváme se s ním až v křeslickém kopci. Pankrác opět zklamal a jak ani na rozlučku, tak ani na odjezd, který byl asi 2m od jeho domu, nedorazil. Se suvenýrem se může rozloučit. Cesta utíkala v klidu, za dvě hodiny jsme byli u hranic. Vše probíhá podle přesného časového harmonogramu, až jsme z toho byli značně nervózní. Ale co se nestalo! Po obědě nejmenovaný člen naší výpravy, se ztrácí v komplexu budov. Čekáme pět minut. Nic. Čekáme deset minut. Nic. Až pak se Barák, Chudárek a Mikota zvednou a jdou nejmenovaného kujebáka najít. Po dalších pěti minutách infarktového pátrání kujebák vychází z kasína s balíčkem POSLEDNÍ záchrany. Za další hoďku jsme dorazili do Vídně na letiště, nechali si zabalit bágly a vynořil se před námi problém v podobě velmi zdlouhavého Quick check-inu. Záhadným způsobem se necháváme i se zavazadly odbavit až do Hong Kongu. Jen co jsme odbavili zavazadla, nejmenovaný člen zjištuje, že má v příručním zavazadle asi půllitrový opalovací krém za více jak 500,- Kč a radí se s BaMiChu, zda-li mu to projde rentgenovou kontrolou. NEPROŠLO. A jako bonus mu k tomu prošacovali celý bágl. Po patnáctiminutovém zpoždění odlétáme. Let probíhá bez problémů, před přistáním se kocháme pohledem na Eiffelovu věž, Vítězný oblouk, Sacre Coure a jiné památky Paříže. Letadlo dále klesá a vypadá to na bezproblémové přistání. Avšak! Pilot spatřivše mouchu na runwayi, toho času 5 metrů nad zemí, letoun okamžitě zvedá. Znovu vidíme Eiffelovu věž, Vítězný oblouk, Sacre Coure a jiné památky Paříže. Chudárek s Novákem objímajíc se modlíc. Mikota vytvářejíc teorie o rozbitém podvozku a Barák zelenajíc se nemluvíc čekají na druhý pokus o přistání. Ten už proběhl v klidu, leč ovace, ani mexická vlna v letadle neprobíhají. Po dlouhé chůzi, cestě vlakem a několika kontrolách, procházíme celým letištěm, dostáváme se k naší Gate 61 a jdeme si dát dlabanec. Za (pro Járu: v přepočtu na CZK) 450,- dostáváme nic s ničím a pivo jako bonus. Paříme ferbl, koukáme na našeho ptáka z ocele a připravujeme se na přebukování míst v letadle, pač každý z nás sedí na jiném místě. Je jedenáct hodin, sepisujeme deník a čekáme na odbavení. Dobrou noc milý deníčku. See’ya later alligator. PS: Těstě se na den 1, protože anketa měsíce července o Stoupu zájezdu zná již 1.7. svého vítěze.