Blíží se nám rok 2012 A Thaicrew už nám vybledává z krásného opálení z Kuby ostrova svobody (až na jednoho člena který je bledý pořád protože tam nebyl), a proto už vymýšlí již v pořadí čtvrtý výlet za hranice možností. Zatím přísně střežená tajná super top sekret sestava již má pár nápadů kam by se chtěli jet podívat, válet, koupat, a užívat si tak, abyste nám to všichni mohli závidět. Po dlouhých úvahách a bádáních si dva nejmenovaní členové výpravy sedli k mapě a hluše do ní ukazovali a mlátili, dokud nevymysleli destinace, kam by se Thaicrew chtěla podívat, zatím co MI a No ani nevěděli, že Mikuláš je už za dveřmi. Proto jsme se rozhodli, že bychom Vás do toho chtěli zatáhnout a udělat takovou anketu, kde byste hlasovali, kam a jakým směrem se máme vydat. V úvahu připadají zatím dvě možnosti a to jest:

1. Indie a Srí lanka
2. Indie a Andamanské ostrovy

Rádi bychom Vás tímto chtěli poprosit aby jste nám formou komentáře hlasovali pro jednu z těch variant (stejně si nakonec budeme dělat, co budeme chtít mi). S upřímnou radostí vaše Thaicrew ( Ba, Chu, Mi, No)

Protože by mohlo být některým nově příchozím návštěvníkům (a Járovi) nejasné, jaká je současná situace u thaicrew, tak jsme se rozhodli udělat takové malé shrnutí.

Co se stalo:

• nejen že jsme se do Thajska dostali, ale podařilo se nám tam přežít a dokonce se v téměř plném počtu i vrátit
• v Thajsku jsme si to náramně užili a bylo to pro nás něco krásného a úplně jiného, než jsme kdy zažili
• líbilo se nám tak, že jsme se vůbec nechtěli vrátit
• celou výpravu jsme popisovali den po dni:
  0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22
• v deníčku jsme nadělali tolik hrubek, že není v lidských silách to v konečném čase opravit
• navíc většina chyb je tam naschvál takovým způsobem, že to chápeme jen my po třech pivech Singha
• dělali jsme všechny možné i nemožné věci a i tak nám to všechno prošlo a nic zásadního se nám nestalo
• ale ze všeho nejvíc jsme hráli Ferbla s kartama na Prší

Pokračování článku »

Jaká čest, že jsme na jednom z nich mohli být! Podívejte se na deset-nejhorsich-letist-kterym-se-radeji-vyhnete. a tam zjisíte proč!

Dneska vysel na strankach clanek, ktery pise o duvodech, proc jet do Thajska, po kratkem precteni nemuzu nez souhlasit. Cely clanek naleznete na teto adrese: idnes.cz My muzeme byt pouze radi, ze pise o vecech, ktere jsme doopravdy videli a navstivili!

Ve 2:30AM se check-inujeme, kufrujeme a za poslední bubáky si kupujeme nějakou energii v podobě pekelných čínských polívek. Poté co uhasínají požáry v našich ústech, jdeme do odletové haly. Poslední jubilejní sralas v Bangkoku a celém Thajsku. Doléhá na nás únava a čekáme na náš pták z ocele. O půl páté se máme boardingovat, ale i v tu dobu letoun teprve přilétá, což znamená hodinové opoždění. Nikdo z personálu situaci nekomentuje, a proto jsme značně nervózní, kdy se konečně nalodíme – přece jenom je kolem 5:00AM… V 6 hodin ráno stoupáme do vzduchu. BaChu spí jak zabití, MiMo jsou mimo z hraní piškvorek, židů a formulí, které je baví v kuse cca 5 hodin. Po probuzení ospalců, v několik hodin bůhvíjakého času, je kvartet kompletní a hrajeme Büberovi formule. Let utíká rychleji, než se nám líbí a každý kilometr blíže k domovu procitáme. Po desíti hodinách letu dosedáme na tankodromu v Kyjevě. Připomínáme si první den naší cesty, kdy jsme zde přestupovali na letadlo do Bangkoku. Počítáme, že už jsme na cestě nepřetržitě 30 hodin a dalších 6 ještě budeme. Pauza mezi lety je skoro 4 hodiny, takže máme času, jako husa, co do lesa volá, že brod je ještě daleko a nestahuj kalhoty, protože chyba lávky, která padne vedle, toho, kdo jinému jámu kopá, je u něj na brigádě. Metrostav. A důsledkem toho si zpříjemňujeme čekání Grant’skou s Colou, vzpomínkami, při kterých máme slzy až za krajíčkem a tradičním karbanem za rytmu Oasis a Kabátů. Konečně pod nekonečném čekání se na odletové obrazovce napíše vedle našeho letu magické slovo „boarding“, tak jdeme ke strojům. Nejdříve zjišťujeme že nám změnili gate, což by nebyl problém, tak jdeme k novému, který je hned vedle. Ano, že u rentgenu na zavazadla nikdo nebyl, je sice možná pro někoho zarážející, ale přece jenom jsme na ukrajině a máme v sobě jednu Grantsku, takže se neohlížíme a jdeme dál. Ani u přepážky, kde probíhá poslední kontrola letenek nikdo není, to je už divné, ale strhává nás jeden solidně vyhlížející buissnes man, který neohroženě vstupuje do chobotu a jde k letadlu, jsme přece Thaicrew, tak se nemůžeme nechat zahanbit a sprintujeme za ním, už máme i levou nohu v letadle, když k nám z nitra letadla doběhne uklízející letušk a ptá se nás co tam děláme, že letadlo ještě není ready. No nic, jdeme zpátky, ale alespoň, jak jsme zjistili, poletíme s čechama, což je takový Rolls Royce v porovnání s Aepo-Cbitem. Zhruba za dvacet minut se už můžeme jít do letadla usadit oficiélně, tak neváháme. Cestou v chobotu ještě brakujeme české noviny a usedáme do pohodlných kožených sedadel. Setkáváme se s luxusem, který jsme za poslední tři týdny nepotkali. České Aerolinky se pochlapily a my si užíváme výborný koláč (jako od babičky) zapitý Gambrinusem a jemně podnapilí flirtujeme s krásnými letuškami, což se nám na druhou stranu ne úplně daří. Poté už přistáváme na Ruzyni a hned, co sebereme dorazivší bágly, jdeme potkat naše rodinné příslušníky, kteří se sešli v poměrně hojném počtu (až na Büberovic). Všichni (až na Büberovic) od nás vyzvídají naše zážitky a my se slzou v oku líčíme, co jsme zažili. A že toho nebylo málo! A teď už dobrou noc milé děti. Dobrou noc strýčku Fido. Díky, če, v Jižní Ámošce.

Šokující informace otřásla Thaicrew jak zemětřesení o síle 9 stupňů Richterovi škály. Na povrch vypluly dlouho a pečlivě utajované informace. Mo a Chu žijí dvojí život. Na oko se tváří jako studenti z českých luhů a háju, nicméně na náš oficiální email přišly inkriminující fotografie, které potvrzují to, co si všichni již dlouho mysleli. Mo a Chu jsou bulharského původu, ale to není ta hlavní a stěžejní informace. Mo a Chu jsou ve své rodné vlasti hudební ikony a miláčci celé země, vystupují pod jménem Mustache Brothers a jsou celebrity číslo jedna. Fotografie, které vidíte níže jsou z Afterparty po jejich koncertu, beznadějně vyprodaném půl roku dopředu, který bulharská média označila koncertem století, konkrétně Bulgariajskyj zpravoďaj napsal: " Robbie, styď se za své koncerty, oproti Mustache brothers jsi břídil!" My jsme z toho v šoku, situaci budeme nadále monitorovat, jediné co nám však nyní zbývá, je poděkovat fanynce, která se s nima vyfotila a fotky nám poslala. Díky!

To je typický. Nerušená noc končí pro duo MoChu přibližně a zaokrouhleně v 1:31 (přenásobeno koeficientem 1). Mo i Chu mají společný sen. Plíživé kroky na terase, ženský pláč a nářek, bezmocné rány do okenic a dveří ve snaze se dovolat pomoci. Jako na povel se Mo i Chu probouzí a vystrašeně na sebe koukají. Přestože už nespí, noční můra pokračuje a nám dochází, že se nám nic z toho nezdálo a situace je vážná. Nemluvíce, se nám hlavou honí uplně stejné věci: otevřít / neotevřít ? Ve změti křiku dokážeme rozeznat věty typu: já nemůžu, já nevím, co budu dělat? Bilancujeme situaci tázavými pohledy na sebe a v hlavách máme několik scénářů, dotyčná se zasebevraždí, je to pouze bouda a ušili to na nás, někdo nás chce vykrást, zkrátka je toho hodně. Po té, co sebou žena sekne na zem a je ticho se rozhodneme zkontrolovat situaci a opatrně otevíráme dveře, naskýtá se nám pohled, který nás víceméně uklidňuje. Vidíme na kekel opilou ženu, kterou jsme zahlídli večer na baru, jak je dezorientovaná a hledá svojí chatku. Donášíme jí k její chatce, která je hned pod naší (Číslo 2, my máme číslo 3) a jdeme spát, nicméně ještě dlouho slyšíme její nářik z nám neznámého důvodu. Vyčerpáni usínáme a ráno u snídaně to vyprávíme dvojici BaMi co se stalo. Pak už nakládáme bágly na taxi do přístavu (rozuměj: házíme je na korbu terénní Toyty 4×4) a náš pilot šlape na plyn a se svými křivými zuby a šilhavým pohledem se nám snaží zpříjemnit cestu. Dvojice BaMi jede uvnitř a dvojice MoChu na korbě. Počasí je děsné, prší a MoChu mokne, jediným rozptýlením pro ně je nástup až moc sdílného australana, který mimo jiné pařil před 3 roky v Praze na Silvestra, dozvídáme se všemožné, avšak hlavním tématem je přednáška o drogách a kde je koupit. Australan bez placení vyskakuje z korby, ale my ho trumfujeme tím že vyskakujeme a přitom platíme. Proměňujeme si voucher za jízdenky, odcházíme na loď (katamaran) a zhruba po půl hodině se i naloďujeme. Slabší povahy dostávají trochu strach, protože se zvedá pěkný vítr a voda šplouchá i přes palubu katamaranu. Jedeme dvě hodiny, loď tak divně houpe, ale dá se to. Cestou koukáme na film Michael Clayton, který je ale nekoukatelný, protože zvuk zní jak kdyby ho dabovali šmoulové. Poté už se vyloďujeme v Chumpornu, což Bübera ponouká k založení serveru Čum-Porn. Čekajíc na bus (30 min) kupujeme jídlo a pití. Překvapuje nás na místní poměry dobrá koordinace odjezdu. Jediné co nás trochu rozptýlí je Büber, který si zapomněl klobouk někde venku u stolů. I když tvrdí, že to bylo jako když Indiana Jones vyškubává klobouk zpod padajících dveří, my se nenecháváme nachytat a jeho zběsilé pobíhání kolem autobusů nijak nekomentujeme. Cesta do Bangkoku je celkem v pohodě, až na to že první film nám pouští Michaela Claytona a druhý je nejdebilnější film z celé historie světové kinematografie – „Mluvící veverky“. Paráda. Jsme vystoupeni na naší oblíbené Kao-San road, kde nakupujeme hadry za poslední bubáky a cca v půl dvanácté odjíždíme taxíkem na letiště. Jinak při nakupování smlouváme jak divá a za málo peněz máme dvě hafa a jedno přehršle muziky. V letištní hale hrajeme karty, povídáme si, vzpomínáme a netěšíme se na cestu zpátky do pro nás teď už nudné Evropy.

Je 5.15 a nově vytvořený tým BaMo vstává, aby zdokumentoval slunce východ nad Ko Tao. Vydáváme se na vyhlídku, na které jsme byli minulý den. Po cestě pomalu ztrácíme naději, že něco uvidíme – je poměrně zataženo, ale my se nevzdáváme. Nahoře pořizujeme pár fotek, vzápětí však přichází tropická bouřka. Od úplného prochcání nás zachraňuje nedaleko stojící bouda, jejíž smysl sice v této pustině nechápeme, avšak přichází vcelku vhod. Z ní po chvíli obhlížíme situaci a snažíme se neprovokovat kolem chodící krvežíznivý hyenopsy. Po 45 minutách se i náš přístřešek začíná zaplňovat vodou a díky tomu na sebe přebíráme Büberovu paniku. Po hodině a půl končí chcanec a my se s nepořízenou vracíme zpět. Při příchodu nás už jeho Pukavec očekává čtouc v houpací síti Büberovu detektivku. Po pár zásazích do citlivých partií se nám podařilo probudit i samotného Bübera. Jdeme na palačinky na snídani a doufajíc, že se počasí zlepší, jdeme na pláž. Celý den zataženo, střídavě poprchcává, na chvilku se stavujeme na netu, kde nás těší příspěvky od našich (pěti) čtenářů. Šnorchlovali jsme, četli a potkali krásnou češku, která prý studuje v Bangkoku. No nechtěl bych! Večer se nám potvrdilo, že sluníčko opaluje i přes šaty, když jsme sundávajíc koukali na spálená záda. Ačkoliv jsme celý den usilovně přemýšleli, co je na těch nervydrásajících kapkách padavších z nebe pozitivního, na nic jsme ale nepřišli. V Mountain-Reef jsme si dali poslední véču (kuřecí salát, bageta), pak jsme se šli sbalit, doufajíc že pro pobavení u báglů najdeme nějaké drogy, ale kde nic, tu nic, ani smrt nebere. Sesbírali jsme po kapsách poslední bubáky a jdeme vypít poslední pivárec Chiang na terasu k Poseidonovi. V devět jdeme spát, abychom se před cestou pořádně odpočinuli a připravili psychiku na cestování zpět domů. Těšíme se na klidnou, tichou, ničím nerušenou , pohodovou noc… O místní fauně se už ani nemá cenu zmiňovat, gekon se nám směje do objektivu a ostatní ignorujeme.

… Ač vystrašeni, Mochu usínají po probděné předchozí noci, z Izerovy Policejní akademie slyší zas jen prvních pět minut. Jak na povel se mezi čtvrtou a pátou proubouzíme následkem divných zvuků. První ze dvojice divných zvuků se ozývá z koupelny, totálně nevíme, co to je, nejspíš něco mezi žábou a gekonem a děsně nahlas. Druhý zvuk se nese z půdičky (mezistřešní prostor), tentokrát je alespoň zřejmé, že zvíře má v těchto prostorách hnízdo a tím se i vysvětlují skvrny na stropě a zápach na terase. Zvíře škrábe jak blázen. S pocitem, že se k nám chce prokousat, zběsile bušíme do stěn s vidinou vyplašení zvířete. Spíš ale zbouráme chatku a tak toho necháváme a vystrašeni usínáme.
Vstáváme později, než obvykle díky nočnímu dobrodružství. Od Baraxe se dozvídáme, že Büber také nezahálel. Chtělo se mu sralas, a tak vzal nohy na tamena a vyrazil až za ním hajlzpapír vlál. O několik okamžiků pouzději si to vlaje zpátky pro foťák a jak rychle se objevuje, tak zase mizí. Sundává nohy z ramen a chlubí se snímky varana. Až poté si vzpomíná, kam vlastné původně spěchal. S modrou oblohou nad hlavami tušíme, že nás opět čeká den strávená relaxem. Snídáme, natíráme se a vyrážíme k vodě. Čteme, šnorchlujeme (tentokrát v týmech BaChu a MiMo), karbaníme a tlacháme. Střídavě se přesunujeme ze sluníčka do stínu a naopak. Z pláže odskakujeme jen na oběd. Objednáváme si Fried Rice (Chu), Bagetu s kuřetem (Ba, Mo) a Chicken salad (Mi). Jídlo je výborné, ale s jasnou převahou ho zastiňují šejky s příchutí Mars/Snickers (které se vyrábí tak že tu Marsku hodí do mixéru a zalejou mlíkem). Odpo trávíme stejně jako dopo. MoChu se hecují k dalšímu skoku, Büber vše dokumentuje foťákem. Skokem burcují celou pláž, která vyráží zdolat tuhle výzvu. V půl na pět končíme slunění a vyrážíme směrem Vyhlídka. Chandler z důvodu bolebřichu zůstává a čte detektivku (kterou zdědil po Büberovi). Převýšení 300 m zdoláváme po 200 m chůze, prostě kopec jak debil! Občas sklon překonává 90°. Zpoceni jak psi dorážíme na vrchol k přečerpávací nádrži. Fotíme, kocháme se a pokračujeme dál. Otevírá se před námi pohled ná západní pobřeží a někteří z nás si začínají uvědomovat, že tahle krása a pohoda se chýlí ke konci. Pozorujeme západ slunce. Sestup k bydlení je překvapivě těžší, než výstup a podle všeho je velmi příznivý pro naše půlky. Kvůli procházce razíme na večeři později, než jindy a pešlivě vyhladovělí. Někteří z nás se při pokusu o očištění dostávají do konfrontace s gekonem, který okupuje sprchu. Večeře je výborná, jako obvykle. Po véče znaveni sluncem jdeme do brlohu, kde si Chandler s velkým přemáháním vyndavá čočky v koupelné, kde se již o slovo hlásí noční zvěř. Na usnutí posloucháme Policejní akademii a Cimrmana.
Čin dne: Büber zálesácky otevírá kokos motyčkou a poté si na něm všichni pochutnáváme.

Tradice se mají porušovat a proto tento den začínáme bděním. Kromě Bübera všichni víme, co se dělo dál (Büber usnul v cuku-letu). S příslibem zavíračky na baru v jednu hodinu po půlnoci usínáme v půl čtvrté. Mezidobí trávíme poslechem trojího kvatrologu jednodušších a primitivních angličanů. Jak jsme z rozhovoru pochopili, hlavním tématem bylo slovo „fuck“ ve všech jeho podobách. S radostí posloucháme debatu o tom, že angláni nebudou platit, neboť jsou štamgasti, což znamená jejich odchod. Poté za chvilku usínáme a probouzíme se při východu slunce kolem osmé hodiny. Napůl spící jdeme kousek po pláži do vedlejší restaurace na snídani, kde si dáváme naší klasiku (vajíčka, palačinky, sendviče, kafe, čaj). Po jídle jdeme do našeho komplexu bungalovů, kde nám oznamují, že naše pokoje stále nejsou připraveny, tak si alespoň kupujeme jízdenky na zpáteční cestu do Bangkoku, která proběhne po ose Ko Tao – Chumphon – Bangkok, za cenu 950 bubáků. Konečně dostáváme klíče od chatek a jdeme se ubytovat. Chatky vypadají v pohodě, jenom o chlup hůř, než u šéfíka. Škoda, že BaMi nemají normální záchod, avšak turecký. Tak jich jenom MoChu lituje. BaMi si to alespoň kompenzují pěknou terasou s výhledem na moře. Bereme šnorchly, masky, plavky, ručníky a opalovací krémy a běžíme na pláž. Je nádherné počasí. Vlítáme do moře odhodlavši šnorchlovat (Büber a Barák si půjčují šnorchlovací vybavení za 100 bubáků). Vlítání se týká jenom prvních metrů, protože korály začínají už po pár metrech od břehu. Pohledem na dno se ocitáme v jiném světě. Co vidíme se lehce vyrovná nejlepším filmům od National Geographics. Hejna ryb všech barev, barevné korály, sasanky, větší osamocené ryby, menší strakaté ryby, mořská želva (úžasná), mořští ježci, hvězdy, přehršle mušlí, zévy… Je to prostě nepopsatelný zážitek. Den byl v podstatě celý obětován šnorchlování, 3 hodiny jsme šnorchlovali, bavili se o šnorchlování, četli o šnorchlování a debatovali o tom, co jsme četli o šnorchlování. Při šnorchlování jsme zahlédli dva jinochy, jak šplhají na 15 metrový kamínek, který čouhá z vody nedaleko pláže. Ve vzduchu je cítit výzva. Barax je poslán, aby zmapoval terén pod skálou (potencionální místo dopadu) a ChuMoMi se pokouší na skálu dostat. První čtyři metry se dají vylézt bez jištění, nicméně je to ta horší část, nýbržli má skála sklon 80°. Druhá část, která má zhruba 10 metrů se leze pomocí prádelní šňůry, která je na vrcholu búhvíjak upevněná. Výlez je vzhledem k ostrým kamenům, klouzavým nohám a téměř 90 stupňovém sklonu velmi adrenalinový zážitek. Po chvíli se ale už vysoukáváme nahoru, o nějakejch šest kočičích životů lehčí a o odřeniny všude po těle těžší. Přemisťujeme se na místo skoku, které je trochu níž (cca 7m nad hladinou) a po hororovém výlezu nám to přijde víceméně jako procházka růžovým sadem. Barax nám ukazuje 20cm výseč, kam je ideální dopadnout. MoChu skáčí a Mi, ač na to nevypadá, nakonec skáče hrdinsky taky. Kolem 18:00 se přesunujeme do bungalovů a chystáme se na večeři, kterou jsme si naplánovali v restauraci na druhé straně pláže. Po večeři se vracíme do našich chatek a objevujeme menší ZOO. BaMi má v koupelně pěkný párek pavouků a MoChu celou plejádu gekonů od nejmenších až po 40ti centimetrového macka. Se strachem uleháme, BaMi prožívají bezproblémovou noc, totéž se ale nedá říct o MoChu…

…je taková sranda, když člověk ví, jak na to !!

Den začíná ve znamení přesunu a konečně dochází i k zásunu – věcí do baťohu. Na druhou stranu ostrova nás vezme majitel našich bungalovů. Poté co naházíme věci na korbu jeho terénní Toyoty usedáme za něj a vyjíždíme. Kupodivu vyjíždíme do kopce po cestě před našima chatkama, kterou jsme měli problémy i vyjít. Jízdě nepomáhají ani půlmetrvá koryta, která vznikla při včerejším chcanci. S údivem se konejšíme tím, že to nejhorší máme za sebou. Chyba lávky. Před námi je cesta přes hornatý Ko Phangan ještě daleko šílenější. Toyota se zmítá ze strany na stranu, přetáčivý smyk střídá nedotáčivý, jízda po jednom kole pžechází v jízdu po všech pěti. V jednu chvíli nám šéfík zastavuje a nechává nás přestoupit na korbu, protože nás čeká Mordor v podobě cca 92% stoupání. Ač to nikdo z nás neočekával, daří se nám písečné cesty zdolat a řidič nás dováží do Thong Sala (nejhlavnějšího města Ko Phanganu). Doporučujeme mu kariéru závodníka Rally-Paříž-Dakar a ze slušnosti se ho ptáme, jestli chce nějaké dýško za béňo a on nám vyráží dech tím, že po každém chce 300 bubáků, i když to předtím vypadalo, že nás jenom z přátelství vezme zdarma, protože to má při cestě. Ve městě měníme peníze, kupujeme lístky na loď na Ko Tao a před odjezdem se ještě stavujeme na internetu a jídle, které je velmi dobré. Zároveň začínáme vymejšlet dopravu do Bangkoku a řešíme otázky peněz, kterých není nikdy dost a taky nám pomalu začíná docházet, že se blíží odjezd do Prahy a to stojí za zlámanou grešli. Odcházíme na loď a cestou se klasicky bavíme o nechutnostech a když padají poslední kozy a prdel, tak potkáváme první češku v Thajsku. Naštěstí nás snad nezaregistrovala volaje z mobilu. S další polovinou Londýna se ve vzniklé panice (Büber ale překvapivě nepanikaří) přesouváme na moderní, superrychlostní závodní člun. Bágly se úplně nesystematicky hází všude po palubě, což se samozřejmě vymstívá při výstupu, kdy je loď zcela zablokovaná lidma proudícíma do všech směrů na dobrou půlhodinku. Když se konečně dostáváme s báglama k východu, tak zjišťujeme, že k opuštění lodi je třeba překonat metrovou mezeru mezi molem a lodí. Moc nepomáhá ani místní kujebák, který nás bez varování strká, abych už skočili. Na pláži se nás ujímá sympatický řidič taxíku, který nás po domluvě odváží za 100 bubáků na Tanota Bay, což by měla být nejlepší pláž pro šnorchlování v celém Thajsku. Řidič si myslí, jakej je čóro-móro, když s námi prolítává horské cesty, ale nás to nechává klidnými po tom, co jsme zažili na Ko Phanganu. Na pláži ale zjišťujeme, že je buď draho, nebo plno. Může za to nával lidí, kteří po skončení FullMoon Party přejíždějí na Ko Tao. Vzhledem k tomu, že pláž opravdu stojí za to, bereme nouzovou variantu a přespáváme na baru hotelu, kde máme další den slíbené bungalovy. Usedáme do baru, kocháme se váhledem na moře, pijeme pivka, karbaníme a pak už jen chrupárec. Bohužel to nebude tak bezproblémové, jak se zdálo…
Situace dne: poté, co nás šéfík dovezl k směnárně vystupujeme z auta a šéfík, který vypadá nervózně, jak sáňky na podzim, shazuje motorku stojící přímo před ním, což musí vysvětlit policajtovi, který to sleduje z povzdálí.

Dnešní den je bude jednoznačně poznamenán počasím. Po snídani doufaje, že se počasí zlepší, jdeme zkusit šnorchlovat na druhou pláž, leč přišlo zklamání. Ve vodě není skoro nic vidět a k tomu všemu začíná pršet. Pročež se stahujeme zpátky do chatek, osušujeme se a jdeme do našeho oblíbeného hráčského doupěte. Nýbržli počasí stálo pořád za prd, karbaníme, hrajeme se šéfíkem kulec a čumíme na bednu. Vcelku monotónní zábava. Když dojde k vyčasení, zkoušíme podniknout výpravu k nedalekému vodopádu v nově vznikajícím týme MiMoBa. Na druhé pláži, při hledání další cesty uprostřed ničeho, nás jedna blondýna odrazuje, že tam žádný vodopád není, i když všichni průvodci píší něco jiného. Tvrdošíjně si ale jdeme za svým a nacházíme ztracenou zarostlou vestu a vydáváme se vpřed. Po pár stech metrech zjišťujeme, že Büber zapomněl mačetu, tak se s hanbou v duši otáčíme a hledáme novou výzvu. Tou se stává kopec na druhé straně směrem k naší pláži. Cestou se taktéž prodíráme a na konečnou vyhlídku se dostáváme pomocí lan. V cestě nám stojí stádo vážek a tropický pučmeloud velikosti menšícho vrtulníku. Tam se také fotíme, Büber ukazuje svoje kaskadérské umění a málem přichází o život kvůli dobré fotce. Mezitím Admam trestá internet a poslouchá Policejní Akademii od Izera. MiMoBa se cestou zpět zvlažuje v moři a pak zase klasika – karty, telka – formule, kulec. Při cestě na chrupárec ještě Büber s Baraxem vyhání obrovského pavouka z koupelny. Bonmot dne: po otázce našeho šéfíka, odkud jsme a naší již pohotové odpovědi se začíná smát a reaguje: „Chicken Republic?“

Zase začínáme den vstáváním. Společně snídáme vejce na různé způsoby. Zjišťujeme, že je zde internet, ale… první počítač nefunguje, na druhém není česká diakritika a na třetím jde všechno na půl. V Büberovi stoupá teplota krve, protože zjišťuje, že kdyby stál na kopci a posílal jednotlivé bity baterkou pomocí morseovky, úsilí by se zmenšilo na polovinu. Otevíráme stránky, což se povede tak na 10. pokus, na 24. pokus se nám daří napsat článek, ale publikovat ho na web nelze (kvůli neaktualizovanému IE). V Büberovi vře krev a vychází mu pára z uší. Takže aniž bychom dali článek na web platíme 150 Bubu. Pak se jdeme koupat, čteme, hrajeme karty a prostě relaxujeme a užíváme si ten klid. Jdeme na oběd. MiChu obratně a tentokrát bez cizí pomoci otevírají kokos, který nejdřív vysáváme při kulečníkové partii a na molu následně dojíždíme zbytek. Zbytek dne je ve stylu válendo grande. V podvečer se jdeme podívat na vedlejší pláž. Přelézáme kopec a před námi se otevírá ještě malebnější pohled na nádhernou pláž, než je ten náš. Voda je průzračná a tak se shodujeme, že sem zítra půjdeme šnorchlovat. Necháváme se zlákat útesy a na vzdálenějším konci pláže šplháme a pozorujeme kraby, kteří před námi zděšeně utíkají. Na vrcholu jednoho z kamenů objevujeme škvíru, ve které se schovává varan. Polemizujeme, zdali je ještě mezi živými. Büber se ho rozhoduje povzbudit bambusovou tyčí a daří se. Varan vyráží střemhlav na útěk. V cestě je ale bohužel Barax. Vyhýbají se jentaktak a oba jsou v šoku. Pobaveni se vracíme na véču. Všichni protáčíme osvědčená jídla, což jsou špagety Carbonara, Beef burger, Fried Rice a zapíjíme to místním pivem Chang, které se prodává v 7dcl láhvích. Těšíme se na večerní filmy, zapínáme TV a zklamáni vidíme Staloneho, coby Soudce Dreda. Mojžák předčasně odchází spát, zbytek pokračuje ve večeru „trháků“ a kouká na Godzillu. Büberův citát dne: „Ta žába je fakt princezna“.

Den tradičně zahajujeme probuzením. Pkuj MoChu vztává o hodinuz dříve, než BaMi a proto nečeká se snídaní a davá si lahodné sendviče se slaninou, které přkevapují svojí lahodností a chutností, ačkoli nás však šéf upozorňoval, že z důovdu absence kuchařky dnes vaří on. Zatímco BaMi snídají, MoChu šnorchlují a prozkoumávají útesy na pravé i levé straně pláže, anžto jsou vlny a nulová viditelnost, jsou donuceni přeručit misi a uchylují se k pozorování bezradných rybářů. Mezitím BaMi přicházejí na pláž a chytají barvu. Zhruba po dvou hodinách opalování / čtení / plavání / karbanění a schnutí se nově vzniknuvší tým MiChu vydává na lovení kokosového ořechu. Po ohledání přilehlého palmového háje je kokosák chycen do pasti. Náhle zjišťujeme, že to byla ta snazší část honu. Teď nás čeká loupání. Loupání zkkoušíme: O strom, list, klacek, bübera, skálu, chandlera, znova o skálu, mezitím kolem nás projíždí majitel bungalovů a ze srdce se nám směje. Nakonec se nad námi sliutuje kolemjdoucí devadesátiletý stařec a kokos nám během 20 vteřin otevírá. S trofejí odplouváme na molo a lahodný plod palmy baštíme. Po oschnutí míříme do místní restaurace a zjišťujeme první náznaky jemního spálení, což nás utvrzuje v tom, že máme ještě hodně, co dohánět. Pláž připomíná čtenářská kruh (Mojžák – Kmotr, Barák – Sám a sám, Chandler – Mag, Büber – Temné odstíny modři). Kolem čtvreté se zvedá vítzr a ani ne za miunutu přichází déšť. Evakuujeme se do chatek, kde přichází šok, respektive dobrá a špatné zpráva. Dobrá zpráva: opalování zabralo, špatná zpráva: došel Panthenol. Šťastlivce jmenovat nebudeme, matky zřejmě tuší o koho jde. Další hodinu se střídavě stříkáme Panthenolem a mažeme krémem po opalování. Vzhledem k tomu, že se brzo stmívá (cca v 19:00) a máme hlad, jdeme na večeři. Jídlo opět dobré (bohužel si nemůžeme dát hambáče, neboť je šéfík neumí připravit) a je ho kotel. Tradičně dopisujeme deník a poté přichází (příjemné) překvapení dne. V televizi dávají náš oblíbený film Zprávař s naším oblíbeným hercem Willem Ferrelem. Kupujeme si šejky a smějeme se, až se o břicho popadáme. Po filmu objevujeme snookerový stůl, neobsazený, a ve vzduchu je cítit soutěž. Tým M&M's konční na předposledním místě a tým BaChu na skvělém druhém. Jdeme chrupčit. Büberův citát dne: „Chcete si ze mě někdo skočit?“

Budík dnes zazvonil nezvykle brzo a to v 5:30, naštěstí vstával jen büber s Mojžákem, protožer se vydali na pláž fotit východ slunce. Zbytek se probouzí v 8:30 a společně vyrážime hledat Angela's Bakery, který asi po půlhodinovém hledáíní nacházíme, nicméně je tam extra předraženo, takže stahujeme ocas a stahujeme se zpět k našemu ubytování na výbornou palačinku. Vzhledem k tomu, že ve 12:00 máme naplánovaný odjezd na Ko Phangan, už jen zevlíme a balíme věci a přesouváme se na místo odjezdu, které je asi 150m od pláže. Tam kupujemem lístek za 150 bubáků. Na bárce nás jede kolem koukolem 12ti a i když to dost houpe, tak nikdo nekrmí rybičky. Po necelých dvou hodinách, i když jsme si mysleli, že to bude co by kamenem dohodil a zbytek skůtrem se spadlym řetěem dotlačil, přijíždíme na party pláž. Tam se nás zmocňuje obchoduchtivý taxilodník, toho odbýváme s tím, že se chceme nejprve najíst, ale on nás pořád sleduje. Při obědvání koukáme na Přátele a co se nestalo, Mojžák si konečně po 14tio dnech dává vytouženou rybu, nicméně je tak hladná, že jí to první, co se na stůl dostane, což je büberova pečená rýže s vepřovým. Büber to zjišťuje až když před sebe dostává Mojžákovo rybu a to je ve chvíli, kdy už Mojžák dochroupává poslední sousta. Neuvědomněle. Ziskuchtivý blbeček nás před retaurací znovu chytá a tlačí nás ke své lodi. Cestou se nám alespoň daří cenu poladit z 1200 bubáků na 450. Svou rychlopramicí nás odvážá na vedlejší pláž, vzdálenou cca 15 minut jízdy. Pláž je pěkná, ale buď neni volné místo, nebo se nám ubytování nelíbí. Za 200 bubáků přejíždíme na další pláž, tentorkát ale lodí, která jede cca rychlostí světla mínus dva. Na první pohled nejeví okolí pláže známky života, ale na druhý pohled zjišťujeme, že pláž je rozdělena na dvě poloviny. Jedna polovina má písečný vstup do moře a druhá je posetá korály. Na obou stranách je pláž obehnána vysokými útesy. Z pláže nejsou vidět ani chatrče, jen porosty kokosových palem. Na pláži necháváme věci a Bübera a vydáváme se hledat ubytování. První ubytování je sice pěkné, leč má krátké nohy a turecké záchody, obcházíme další dva, ale od jedoho nás odrazuje sám majitel a říká nám, že ubytování má beztak na houby a další je moc drahé – bez koupelny a za sedmero horami. Při návštěvě poslední možnosti ubytování souhlasíme. To je ono. Bübera jsme našli nezvěstného u našich věcí. Pak se přesouváme do našich chatek, které jsou cca 100 metrů od pláže v palmovém háji, v upravené zahradě. Chatky jsou na muřích nohách, vevnitř je opět tříčtvrteční manželská postel, koupelna je thajský standart. Jenom ty dveře v podobě cárů vysících od stropu nejsou to pravé ořechové, takže když jeden sedí, tak druhý musí být minimálně na verandě a k tomu mít puštěnou hlasitou hudbu. Když jsme u té verandy, tak se na ní nachází Rolls Royce v podobě houpací sítě. Shazujeme ze sebe všechno a nahazujem plavky a utíkáme in da moře. Čvachtáme se, opalujeme se, užíváme pohody plnými doušky. Válíme se na pontonu, který je uprostřed naší zátoky, z něho nejprve vyhazujeme manželské pár potápěčů. Později večer jdeme na véču. Hranice výbornosti šejku se posouvá na novou laťku a výborné burgery nejsou také k zahození. Poté hrajeme karty a koukáme na film Mexičan. Ten nejroztomilejší z nás usíná a poté jdou i tři nemytí špinavci spát. A místo skóre máme novou rubriku: Büberův citát dne. Na otázku, zda-li půjčit skůtr automat, či manuál Büber odpovídá: „Já bych vzal ten automat nebo manuál“

Kolem půlnoci dojíždíme na parkoviště, kde máme možnost si koupit něco k jídlu a pití. Znovunasedáme do busu a nevěřícně koukáme na další film, který nám captain slow diriver vybral. V mírumilovném a silně budhusticky založeném státě nám pouští Apocalypto. Z obrazovek na nás stříká krev a létají otrávené šípy. Někteří strachy usínají, někteří omdlévají a pár z nás film dokoukává. Pak usínají všichni. Probouzíme se před sedmou řidičovo nezvykle rychlou jízdou a pak už následuje vojenské buzení ve stylu: „Všichni ven z autobusu“. Vystupujeme a čekáme co dál. Po skupinách chodíme do kanclu a jsou nám podbízeny ubytování, taxi a jiné služby. Místní nás za velkého chaosu rozdělují podle toho, kdo kam jede a skupiny průběžně odjíždějí směr trajekt. Jsme velkmi překvapeni, když cca v 8:00 nastupujeme do nám určeného busu a znovu se setkáváme s lidmi, s nimiž jsme strávili noc na cestě z Bangkoku. U trajektu pak potkáváme i zbytek. Trajekt má již dvonásobně překročenou kapacitu, jak osob, tak i nákladu. Protoiže bágly poskládány ční do značné výšky, téměř přepadávají přes palubu. Během hodiny a půl dlouhé plavby karbaníme a pečeme se na sluníčku/čteme v podpalubí. Přijíždíme ke Ko Samui a büber panikaří, protože se nikdo nekoupe, což je v přístavu obvyklé. Bereme si před zaplacené tágo (luxusní Jeep – Toyota s big mommy řidičkou) a míříme k pláži MaeNam, kde se chcemem ubytovat. Mammy ignoruje to, co jí řžíkáme a tradičně se nás snaží ubytovat u svých známých. Nenecháváme se a vybíráme si Ubon Villa bungalovy za 300 bubáků za noc. Jde o příjemné chatky přímo na pláži s manželskou jeden a půl postelí a spoustou místa okolo. Hnedle si dáváme oběd, jeho přecitlivělost si dává kari a nakonec jen s rýží. Půjčujeme si motorky a jedeme se seznámit s ostrovem. Nejprve míříme k velkému zlatému Budhovi, zde po odpálení rituálních dělobuchl dostáváme hromadný infarkt. Další zastávkou je krodkodýlí farma, kteroui si kvůli výši vstupného necháváme ujít. Pak jedeme na vyhlášenou pláž Chaveng, rochníme se v příjemně teplé vodě, kde se dá jít hodinu od břehu a stále je voda jen po kolena. Milí obchodníci nám nabízejí zmrzlinu a hašiš, vybíráme si ale jen ananas. Karbaníme. Pokračujeme na další, přívětivější pláž – nádherný bílý písek, čistá voda, palmy, skaliska, soutěž v lezení na kámen – končíme pořezáni. Na cestě domů zastavujeme na jídle v místní jídelně a dáváme si kachnu s nudlemi a vývarem. Při cestě z restaurace se duo BaChu ztrácí daleko vepředu. Přes veškerou snahu ho M&M's nedohání. Až při průjezdu kolem pochybného, růžově svítícího baru na M&M's mává Ba, Chu chybí. Zrovna ho na záchodě prohání kachna. Konečně jsme doma, cpeme se melounem a pomelem, které jsme koupili po cestě domů. Večer se koupeme a někteří se na noc posilňují Pancakem. Těsně před spaním přichází šok. Chandler zjišťuje, že mu po přepočtení chybí 150 $, Mojžákovi se nedostává 100$ a Baraxovi taktéž 150$, Büber zůstal ušetřen. Po vzrušivé debatě docházíme k závěru, že jsme o peníze byli s největší pravděpodoností připraveni v Kanchanaburi, kde jsme si bágly schovali na den na recepci. Mírně rozladění jdeme spát.

Po ranním probuzení Mojžák zjistil, že vedle něj nespí Adam, ale kukla. Po důkladnějšíám prohledání místa činu zjišťuje, že vedle něj nespí kukla, nýbrž Adam zamotán třikrát hladce a obratce do mosktitiery. Páč dnes opouštíme Kanchanaburi, někteří balí, jiní dospávají. Na snídani jdeme do oblíbeného Jolly Froga, tam zjišťujeme skvělou novinu, že do Bangkoku (na Kao San road) můžeme jet přímo odsud ve 13:30. Jelikož je něco po desáté, tak zbytek dopoledne zasvěcujeme kartám, dopsání a přepsání deníku, sprchujeme se a dobalujeme. Těsně před odjezdem si u Froga dáváme na rozloučenou vynikající šejk a to milk, fruit, nebo lassi (jogurt). Dáváme si ananasový, melounový, banánový, je tu však i přehršel jiných příchutí. Vzácně se shodujeme, že tak dobrý šejk jsme ještě nikdy nikde nepili. Kolem rozdělování lidí do minibusů probíhá menší chaos, organizace typicky pokulhává a vměstnáváme se do něj s většímy problémy, než do přecpaného metra. Z devíti cestujících je 33% čtyřprocentních a to tak, že je to do nebe volající. Jeden fešák s dlouhými nechty, druhá buzna stále si upravující svůj natupýrovaný účes a mezi nima obtloustlá Mařena, co jim pořád přitakává. Gay představení začíná pudrováním tvířiček, natíráním rtíků, upravováním účesů, hraním si s růžovým telefonkem a nejteplejším poplácáváním, které tu radši nebudemem ani rozmazávat. Po dvou hodinách útrap, kdy se zbytek minibusu stává rasistami, se s nimi, všichni šťastni, loučíme. Míříme na Kao San road do New Joe's guesthousu, kde vzpomínáme na naši první snídani v thajsku. Dáváme si vydatně americké bagety naplněné hranolkami, opravdu bájo. Jen ten vrchní je nějakej divnej. Poté se vydáváme na místo srazu odjezdu, které je před policejní stanicí a jelikož máme ještě dostatek času, tak se ulicí plnou obchůdků ještě procházíme. U jednoho krámu zvažujeme koupi amerického pasu a průkazu agenta FBI (je tu možné sehnat uplně vše) a v 18:00 k nám přichází mladík zřejmě bez domova a obírá nás, s naším svolením, o cestovní lístky a bere nás k cestovní kanceláři. Ta je v nejzaplivanější, nejšpinavější a nejsmrdutější ulici v Thajském království, má rozměry 2×2 metry a střídá se v ní šest lidí, kteří zmateně pobíhají a ignorují nás. v 19:00 se konečně nabusujeme do luxusního dvoupatrového autobusu, který překonává naše nejdivočejší sny. Vánošní stromeček by se propadl hanbou, kdyby stál vedle něj. Tak pěkně náš bus svítí. K našemu překvapení řidič na dálnici ale nezrychluje a jediné auto, které se mu daří předjet je plně naložený, hořící, z 30. let minulého století, vůz. Nezdolného cyklistu jsme setřásli po třech a půl hodinách urputného boje. Výběr filmů, které nám v buse pouštěli byl poněkud svérázný. Řidič, zřejmě velký amerikanofil, nám pouští Den nezávislosti a zřejmě jako jediný ho zaujatě sleduje, což shledáváme, jako jeden z důvodů naší extra pomalé jízdy. Pomalu se přehoupáváme do dalšího dne. Místo skore vám přinášíme hlášku posledníéch dnů: „Büber, nepanikař!“, protože Büber panikaří a vydí za vším smrt, skázu a utrpení.

Den začíná vymotáváním se z moskytiery, zároveň balíme zavazadla, protože se musíme přemístit do jiných pokojů, protože ty naše už jsou zamluvené. Na snídani jdeme tradičně do Jolly Frog, kde si dáváme francouzské tousty a tousty s fazolemi. Cestou ze snídaně si půjčujeme motocykly, stejně, jako onehdá. Tankujeme béňo za 100 bubáků a vyrážíme směr národní park Erawan. Čeká nás velice náročná a pestrá cesta, která na 80km délce nabízí dvě rovné zatáčky a jeden vodorovný horizont. Naklepáni, jak řízky na smažení dojíždíme do národního parku. Zamykáme motorky a vyrážíme po turistické cestě k prvnímu vodopádu. Kousek za vstupem nás vítají první opice, vybírající odpadky z popelnic. O pár metrů dále se nám naskýtá nádherný pohled na vodopád s jezírkem. Anžto jsme propoceni až na půdu, to se sluncem v duši uvítáme. Při vstupu a výstupu z vody bojujeme s nenechavšími, hladovšími a rybyvšími rybami, které nám ocucávají končetiny. Blbnem, skáčem odevšad a děláme všechno. Po vyblbnutí se měníme ve švédské opalovací družstvo a pozorujeme tlupu makaků, jak skotačí v korunách stromů. Po odpočinku vyrážíme zdola t zbývajících šest pater vodopádů, skoro v každém se koupeme a skáčeme. Obzvlášť jeden je výživný, vysoký skok a skluzavka na něm jest. Nejžto jsme kluci vykutálení a jdeme přes poledne, neberme si ani mililitr vody, protože nést vodu k vodopádum, je jak nosit dříví do lesa a jak se do lesa volá, tak stahujem kalhoty, protože brod je ještě daleko. S halucinacemi a motáním hlavy se vracíme na parkoviště. Skupujeme místní obchod s vodou, jdeme se občerstvit do slow-foodu a vyrážíme k nejbližší benzínce, pač motorky už nechtějí ani startovat. Po natankování nás čeká klepačka zpět. Cesta probíhá monotónně, každých dvacet kilometrů se střídáme v řízení, protahujeme stuhlé půlky a vejce na hniličko. Zhruba dvacet kilometrů před cílem se dvojici BaChu vytrácí dvojice M&M's, kterou postihla ošklivý, nehezký, zlá věc, to nemohu říci. Tým BaChu zastavuje smutně opuštěn uprostřed prérie znervózňován zvukem sirén, atomovým hřibem, brečícími dětmi a matkami lomícíma/mi (nevíme jak to napsat) rukama/mi. Tým BaChu se obrací a jede M&M's na pomoc. V dálce vidíme, požár zaplane. Spadl jim řetěz. Ochotný kolemjedoucí kolomotocyklista se snaží problém vyřešit. Zachraňuje nás však až řidič pickupu. Nakládá stroj a bere nás zpátky k půjčovně. Tým M&M's je celou cestu pronásledován týmem BaChu, který zbystřil závod. Motorku vracíme, nikomu nic neplatíme, BaChu se ještě stavují na nádraží, zjistit zítřejší čas odjezdu a taktéž vrací motorku. Spršárec, večeře (smažená rýže za 15Kč – výborná), pivo v Safari baru, hodně pantenolu a tradiční karban. Čůrajíc před spaním, Mojžáka leká obrovský gekon za oknem. Neohroženě ho utíkáme fotit a z klidu nás nevyvedou ani netopýři, kteří poletují všude kolem. Bílo-oranžový gekon měl tak 30 čísel.
Skóre: vyvíjí se rovnoměrně, případné výkyvy s radostí oznámíme.