Takže vytoužené pokračování: První nasrání z kapsy vyhání. Hned na letišti se na nás přilepila přešitý fešák a že byl otravná! Nechápalo že nic nechceme, ani babičku, kterou by nám bylo schopno prodat,když už nic jiného. Odehnali jsme asi dalších 40 nabízečů taxíků a šli jsme si najít svého. Naneštěstí jsme narazili na toho jediného troubu, který nekvákne ani hlásku anglicky. Za pomoci nadřízeného mu vysvětlujeme, kam vlastně chceme jet (vlakové nádraží Thonburi). Po hodině jízdy (1:30am) nás trouba vysazuje o chloupek jinde. Místo na vlakovém nádraží na autobusovém. S pomocí místního gangu motorkářů se mu snažíme vysvětlit, že sem jsme opravdu nechtěli. Po dvaceti minutách se od gangu dozvídáme, že můžeme do Kanchanaburi jet autobusem o tři hodiny dříve, než vlakem, to je v 5:00 ráno. Vzdáváme boj s taxikářem, aby nás dovezl na správné místo a jdeme si rezignovaně sednout na lavičky, mezi mnichy a bezdomovce. Z mobilů si pouštíme songy a popíjíme whisku od Týničky, kterou dostal Kulihrášek Tomášek ke dvacátým narozeninám. Týni, mohla jsi dát alespoň soudek, který by byl adekvátní této situaci. Střídavě chodíme ke kase zjišťovat, jestli už prodávají jízdenky a počítame krysy probíhající mezi lavičkami. Před čtvrtou usínáme na lavičkách, objímajíc příruční zavazadla, jako by byla Angelina Jolie. Šok, jak debil!! Prostorově nejvýraznější motorkář, místní přeborník v sumo a ve skoku bomby do vody, nás probouží a po dvou nás přenáší do autobusu. V autobusu klasicky mrzne, ale spíc nám nevadí. Zabíráme šest dvojsedadel a spokojeně usínáme. Probouzí nás nově přisedající cestující, kteří se mění jak na běžícím pásu. S příjezdem do Kanchanaburi jsme procitnuti řidičem a poté taxíkem vyjíždíme do předem vyhlídnutého Apples guesthousu. Ten je obklopen krásnou zahradou s posezením a působí na nás velice pohodlně. Dáváme se do kupy a vyrážíme na snídani do vyhlášeného Noname baru. Nadlábnuti jdeme do JEATH war musea, které stojí za pitong. Vypadá spíše, jak strašidelný hrad na pouti a je nedůstojné k událostem, které se tu udály. Podobně na nás působí i atmosfera u mostu přes řeku Kwai. Všude habaděje turistů a hlasitá hudba. Náladu nám zvedají snad jen japonské turistky, které žadoní o foto s námi. Playboyem se opět stává büber a bábovkou Jeník. Jeden z důvodů thajského muža a druhý z důvodu závratě. Trmácíme se zpět a zastavujeme v baru Safari, který vlastní brit z Británie, žijící už 19 let v Thajsku. Klábosí s námi o motorkách, které v televizi sledujeme, vyzvídá, jak vypadá česká snídaně, aby nám ji mohl zítra připravit a dokonce nás zadarmo občerstvuje. Situaci umocňuje chlazené pivo, které je podáváno i s termodržáky. Jdeme na véču, poslední karban a liči od souseda araba. Skóre: 9–8–6–6

Probouzíme se v králíkárně a fofrem balíme své sakypaky. Bágly necháváme v guesthousu Rose a jdeme do Julia's guesthousu na snídani a odtamtaď si to rovnou ládujeme k půjčovně skůtrů. Půjčujeme dva malé dráčky, červený a modrý. Rozdělujemem se do dvou týmů, tým 1: BaChu, tým 2: M&M's. Napětí by se dalo krájet ze tří důvodů: tento typ závodního motocyklu nikdo z nás nikdy neřídil (Skůtr Honda 125ccm, semi-auto), jízda po levé straně silnice a dopravní chaos (platí zákon džungle: silnější vyhrává). Půjčovatel motorek nám mává a nevěřícně kouká na náš vstup do zahřívacího kola. Oba týmy ho pojaly velice svérázně. První tým BaChu sice jede správným směrem, ale neohroženě se řítí do zaparkovaného pickupu, kterému uniká jen o vlásek. Tým M&M's se bezestrachu řítí do protisměru v jednosměrce, a když se po chvíli vrací zas kolem půjčovny, půjčovatel stále nevěřícně mává. Po počátečním chaosu dochází k mírnému zklidnění a štrádujeme si to k benzínce, kde ošáleni tankujeme plnou, která by nám stačila na cestu do Bangokoku a zpět. Tým M&M's nás vyvádí, díky závozníkovi Büberovi, z města, a tak se po chvíli dostáváme k přehadě, kterou jsme si vytyčili jako cíl cesty. Objíždíme kolem umělého jezera a vybíráme si nejvhodnější místo s chatrčoidními bambusoidními přístřešky na vodě. Relaxujeme, válíme se, plaveme, karbaníme, obědváme, učíme bübera prolítávat zatáčkami tak, že by se ani Valentino nemusel stydět. Protože máme dostatek času a stále plné nádrže, plánujeme další výlet. Nakonec se rozhodujeme pro chrám Doi Suthep, který se tyčí 1600 metrů nad mořem. Toto místo zároveň nabízí krásnou vyhlídku. Opět se propétáme městem až k úpatí hory a po několika kilometrech strmého kopce dorážíme k hornímu parkovišti, kde necháváme stroje a míříme po 300 schodech do chrámu. Ve vzduchu je cítit další závod: „Kdo bude poslední nahoře je pukavec.“ Chvíli děláme jakože nic, ale sto schodů před vrcholem nastává závěrečný spurt. Soutěživé duo Barák, Chudárek probíhá cílem tak rychle, že je ani pokladní nestačí zachytit a duo brzdí až budhu, a což však doplácí prohravší družstvo M&M's, které platí jak mourovaté. Shodli jsme se, že Doi Suthep je asi nejhezčím chrámem, který jsme zatím viděli a zároveň jsme si zamilovali krásnou vyhlídku na náhorní plošinu, kde se nachází Chiang Mai. Za účelem vycucnout co nejvíce béňa vyrážíme k zimnímu chrámu, která je ještě o něco výš, tam si ale jen kupujeme výborné pečené banány (1ks=2bubáky). Poté už sjíždíme dolů. Cestou se ještě chceme podívat k vodopádům, kam nás ale samozvaná strážce parku nepouští. Měníme plány a chceme se podívat alespoň do ZOO, které funguje jako safari, bohužel přijíždíme 15 minut po zavíračce, tak se alespoň projíždíme po Chiang Mai na skůtrech. Večeříme opět u Julie a vracíme motorky, následovně jdeme do Rose guesthousu, kde se büber, prase nemytý, sprchuje, dáváme drink, dopisujeme deník a odjíždíme na letiště, pro nás novým dopravním prostředkem – pickupem. Do letadla si nesmíte brát: spreje, opalovací krémy a nůžky. Barák má v příručním zavazadle spreje, opalovací krémy a nůžky. Nůžky stihne přebalit ještě před odbaveím zavazadla, zbytek svých tajemství si však nechává až k poslední rentgenové kontrole. O deodorantu a repelentu ví, ale opalovací krémy překvapí i jeho. Po skvělém hereckém výkonu děkuj akademii i bohu a cupitá k odbaveí příručního zavazadla, které nesplňuje 4 z 5 podmínek příručního zavazadla. Akorát jsme dobrečeli smíchy a Barák se vrací zdrcen, ale odbaven. Let probíhá hladce, ale pak zase události nabírají nechtěného rychlého spádu. Doprdele, doprdele, doprdele, třikrát tam a zpátky… Na zbytek si počkejte do zítra. Skóre: 8–7–5–5

„Good morning supermen“, říká pralesní purky a nám nezbývá, než vstávat. Je něco málo po osmé a my se přesouváme asi dva metry z chatky ke stolu na snídani. Ke snídani nás čekají míchaná vejce, tousty, popřípadě džem s máslem a pralesní čaj. V pralesní říčce si vyčistíme zuby, sbalíme věci a odcházíme směr vodopád. Procházíme nedalekou vesnicí a v dálce vidíme u stolu sedět stádo bábovek, což nás nakopává a vlévá nám čerstvou krev do žil. Prodíráme se neprostupnou džunglí až k říčce, kde začínáme tušit vodopád. Průvodce nevěřícně kroutí hlavou, když za běhu odhazujeme krosny a ošacení a vrháme se do vody. V dálce spatřujeme další bábovky, ale v tuto chvíli vodopád je vodopád. Viktoriiny vodopády hadr, Niagáry tomu nesahají ani po kotníky, prostě nádhera. Měníme se ve dvouletá dětska, cachtáme se se jak malí (dvacetiletí) Járové (Mendlové). Byla to nádhera, prostě nemáme slov. Kdyby takhle ............... bylo nejvíc, tak se nám to líbilo takhle .............­.............­.............­........... . Klopýtáme přes most ze dvou klád směr sloní farma. Jdeme pořád podél řeky po úzké stezce, občas luštíme, kudy stezka vede, což není uplně jednoduché. Cestou obdivujeme banánové plantáže, potom ale, co banány ochutnáme, se proklínáme – vůbec nechutnají, ale lepí. Stejně to dopadá i s fíky. Vládce náš, slunce naše jasné, nás naštěstí svými fórky dostává z ovocného zklamání (směje se jen on a tomu se smějeme i my, přivádí nás také do úžasu tím, že se vždy v pravou chvíli a s dostatečnou kadencí směje naším fórkům v češtině, z čehož jsme dva jelen a o to ho máme radši). Sužuje nás obrovské vedro a události začínají nabírat rychlý spád. Pod plantáží v první civilizované vesnici na nás čeká naš discovan s chladícími ubrousky a vodou, což nám bodne. Popojíždíme padesát metrů daleko, jdeme paesít metrů pěšky a přesedáme na slony. Ve vzduchu je cítit závod. První jezdecké dvojice ve složení Chudárek, Barák vyráží s náskokem dva a půl slona vpřed na terénní okruh a útočí na traťový rekord. Druhý tým M&M's se však v aerodynamickém pytli dotahuje. Po pár metrech oba týmy zastavují v boxech, aby mohly doplnit palivo – banány a bok po boku se řítí do první zatáčky. K divácky velmi atraktivní kolizi však nedochází, naopak se závod kouskuje pravidelnými občerstvovacími zastávkami. Slon si banány neloupe. Prase! Dožaduje se jich pravidelným vypouštěním smradu z chobotu přímo do obličejů pilotů. Vzhledem k žádným sponzorům a žádným rozpočtům týmů další zastávku v boxech ignorujeme a doufáme, že cestu do konce přežijeme. Pořadí se neustále mění, nicméně dvojice Barák-Chudárek se do cíle dohoupává s náskokem půl sloního chobotu. Oběd a šup na bamboo-rafting. Ve vzduchu je opět cítit závod, ale čtyři bambusové tyče svázané dohromady pro všechny nám to neumožňují. Po zjištění, že Chudárek je poprvé na vodě a hned se nasral ke kormidlu, je s okamžitou platností zbaven své funkce kormidelníka a zbytek posádky se poté u kormidla střídá v pravidelných intervalech. Všude voda a my jsme suší. Napětí by se dalo krájet. Neuváženým cákem Barák zahajuje neuvěřitelnou vodní bitvu, nad kterou kroutí hlavou i náš zkušený vorař. Po pár metrech na nás nezůstává nitka suchá a vorař to ještě umocňuje pojetím peřejí po dně, kdy máme doslova vody až po krk. Purky (náčelník) nevěřil, že jsme se nešli vykoupat nebo že jsme se nepotopili. Nepochopitelné. Po převlečení se vydáváme na hodinovou cestu do Chiang Mai. Ubytováváme se v Rose guesthousu a Purkymu dáváme vale. Byl to výborný průvodce, bude ho škoda. Hurá záchod. Blokujeme obě patra a radikálně měníme skore. Zlidšťujeme se, vyrážíme na véču a na noční trh (spousta padělaného zboží a místního folkloru). Kolem desáté usínáme s ještěrkami a hlavou plnou zážitků. Dobrou bez kobry, zato s gekonem. Skóre: 7–6–4–4

Pozdě/brzo ráno: „Osmička přece mění směr!“, říká büber, „Já vím že máš toho zelenýho strijníka!“. Za chvilku na vedle ležícího Bramboráka: „To se mi asi jen zdálo, co?“, který je nadšeně, že ho brzo ráno büber vzbudil přikyvuje. O hodinu později, pořád sakra brzo ráno: „Kykyryký“ asi z deseti míst najednou. Kohout je sviňa. Za půl hodiny se ozývá zbytek fauny (drůbež, krávy, psi, kočky, prasata…). V 6 ráno se probouzí místní a utichá fauna a my opět usínáme. Vstáváme před devátou, kdy nás budí náš usměvavý průvodce. K snídani máme vajíčka, máslo, jam, kafe a výborný místní čaj. Vyzubíme si čisty a jdeme! Ve vesnici se k nám přidává místní domorodec s mačetou, což nevěstí nic dobrého. Bágly střídáme jako obvykle po hodině. Spocení jsme jako dveře od chlíva. Vidíme nádherné scenérie, pavouky, housenky (dokonce tarantuli). Ochutnáváme fíky a střídavě stoupáme do krpálů a zase klesáme. Lamentujeme, že nás rodiče strašili obdobím dešťů a zatím nepadla ani kapka… O pět minut později: Nasazujeme pláštěnky a podstupujeme hodinový tropický déšť. Pod pláštěnkami se vytváří nádherné mikroklima plné zvířatek, mechů a kapradin. Za stále trvajícího deště přicházíme po necelých třech hodinách do vesnice. S radostí vše sundaváme a usedáme ke stolům, kde píšeme události předchozího dne. Potom nás čeká pro změnu příjemný oběd (nudle se zeleninou a melou). Příjemná místní slečna nám nabízí své výrobky (korále a náramky) a tak neodoláme a nakupujeme. Vyrážíme dále. Jelikož se báglů ujímá dvojice neštěstníků Chudárek a Barkák, vede stezka strmě do kopce. A aby toho nebylo málo, pere do nás sluníčko. Asi dvě hodiny pokračujeme dál, kde se před námi najednou otevírá nádherný pohled do údolí s rýžovými poli a vykukují první střechy pokryté listy. Tuto vesnici procházíme a přicházíme k dalšímu rýžovému poli, kde paní odhání buvola zápasníka, abych mohli projít. V zápětí se ocitáme v osadě, ve které jsou dvě chatrče, záchod a „sprcha“ a všude jen rýžobá pole. Všichni s radostí slyšíme o sprše, odhazujeme bágly a veškeré zábrany a utíkáme pod přírodní sprchopád. Naneštěstí jsou trenky a Trenky. Barák má Trenky, které mají funkci tepelnou, nikoliv však zakrývací, tj. nebrání fotonům v odrazu od nahého těla. Procházíme osadu, fotíme, karbaníme, povídáme si s průvodcem o Thajsku, opět výborě večeříme (brambory s masem a ostrou omáčkou, kuřecí se zeleninou a rýži a jako desert ananas) a dopisujeme deník za svitu svíček a řevu cikád. Polemizujeme, zda se opravdu jedná o cikády, nebo o místní dřevorubce s cirkulárkou nebo s benzínovým maflem. Místní domorodec, sjetej jak tobogán, nám nabízí monotónní píšťalky, ale my se napálit nenecháme.

Skore je zaplať pánbůh stejné: 6–5–3–3

Dobrou s KOBROU.

Konečně přišel krásný 11ti hodinový spánek. Spršárec, balení a šup na snídani, kde potkáváme našeho průvodce s řidičem a minibusem. Nejdřív razíme do kanceláře cestovní agentury, kde necháváme zavazadla a poté jedeme směr hory. Nejedeme však ledajakým minibusem, avšak minibusem, který musel projít reality show Pimp my Ride (telka, křesílka, halogeny, na stropě klimatizace). Po hodině jízdy se dostáváme na hranici Doi Inthanonskeho národního parku, kde šplháme na nejvýšší horu Thajska (cca 2500m.n.m.). Klendra jak debil! Vystupujeme z minibusu a jdeme na krátkou turistickou procházku, která je zajímavá horskám klimatem (neuvěřitelná vlhkost, mechy, kapradí, zima, mlhovno). Chodíme po dřevěných mostících dělaných pro japonsko americké turisty. Opět popojíždíme discovanem, tentokrát však do ženského kláštera, kde rostou hortenzie a rododendrony. Po schodech nahoru je klášter, kde jsou na stěnách z mozajky vyobrazena evropská města. Opět je všude mlha, jak cyp a proto sjíždíme do nižších poloh parku, cestou přejíždíme hada, který se plazí po silnici a zastavujeme u vodopádů. Vodopád jak z pohádky, 30 metrů vyskoký, všude stříká pára a tak se chvíli kocháme (koch, koch), fotíme a vyrážíme na oběd a pak do džungle. Zvolili jsme hodinový interval v prohazování báglů, do nich ještě fasujeme pláštěnky a spacáky. Následovně vyrážíme po provizorní betonové cestě až do nitra džungle. Deštový prales byl v těchto místech poměrně suchý, plný červené hlíny a dokonce jsme potkali i nějaké borovice. Náš průvodce a kuchař v jednom (pro podobnost přezdívaný Purkt) nám na otázku, jaká zde žijí zvířata odpověděl, že veverky a ptáci a semtam bůvol, byli jsme jak se patří zklamáni. Když jsme se nenechali odbýt a ptali se dál, tak z něj vypadlo, že občas nějakou tu kobru možná potkáme a možná i nějaké opice a tarantule. Po hodině a půl cesty jsme spatřili první „civilizaci“. Bez váhání jsme vyrazili na prohlídku rýžového pole. Barák a Chudárek běhali jako splašený sem a tam, až toho hada potkali. Had byl velký zhruba metr a půl a utíkal před náma, jako když bičem mrská. Vesnice se sestávala z cca deseti chatrčí a jedné školy. Při příchodu na nás, vždy ve dvou, útočily děti. Pobíhala zde i zvířata (kachničky, prasátka, kuřátka, koťátka a kobřátka). Mojžíš fotí malé kachničky, prasátka, kuřátka a koťátka, ze kterých je uplně paf, büber kontroluje napětí v solárních panelech, Barák provokuje malé děti a po jejich útoku bere nohy na ramena a Chudárek obdivuje živý plot z kaktusů. Byli jsme i ve škole, kam za dětma do vesnice nepravidelně jezdí učitel. Zbytek odpoledne jsme strávili psaním deníku a tlacháním, se setměním se vracíme do naší chatky, kde nás čekala neuvěřitelná hostina. Posadili jsme se do chýše, domorodci zapálili svíčky a začali servírovat tříchodovou večeři v pořadí: jarní závitky, kuřecí stehna, maso se zeleninou a tofu, rýži + pivo. Neuvěřitelně jsme se nadlábli a nechtělo se nám věřit, že to celé, za pohou jednu hodinu, z místních zdrojů uvařil náš průvodce. Při záři svíček jsme karbanili ferbl, domorodci nainstalovali moskytieru a jako zlatý hřeb, na dobrou noc, jsme si otevřeli 5 cl Hennessy. Kolem jedenácté, když došly svíčky jsme se pomalu přesunuli do postelí a usnuli. Skóre se po zhlédnutí toalety nemění.

Je jedna hodina ranní. Chudárek, Mikota a Mojžíš čekají, Barák spí. Chudárek, Mikota a Mojžíš popíjejí vodku, Barák spí. Za chvíli usíná i Mojžíš s rampouchem u nosu a zbytek obklopuje dotěrný zájezd japonských turistů, kteří si nám prakticky sedají na klín. Büber hlídá zavazadla, pozoruje turisty a stává se pomalu rasistou (odůvodnění: Japonec po Japonci si v pravidelném pětiminutovém intervalu od dvou do čtyř hodin přeměřují svá na chlup stejná zavazadla). Ve 4:45 odbavujeme svá zavazadla a za dvě hodiny odlétáme. V mezičase, díky stravování ve fast-foodech, büber dramaticky navyšuje své skore. Air Asia příjemně překvapila. Na místo očekávaného větroně se vytáhla s novým vybaveným Airbusem A320. Mojžíš, Chudárek a Mikota v letadle spí, Barák kupodivu taky. Po příletu odjíždíme taxíkem za 150 bubáků do guest-housu Seven-Sun. Jsme překvapeni klidem, pohodou a čistotou, která v Chiang Maii, oproti Bangkoku panuje. Guest-house je velice útulný. Hned využíváme pohodlných sedaček a dáváme si výbornou snídani. Po načerpání sil vyrážíme za hlavní atrakcí města Wat-Phra Sing. Po prohlídce v palácové zahradě zkoušíme karbanit, leč po pár hrách a vražedných pohledech kolemjdoucích je nám to zakázáno a prý je to o peníze nelegálno. Stěhujeme se do parku, cestou kupujeme rambutan (malé kulaté chlupaté smrtpřipomínající ovocné rumbakoule), které nám moc chutnaly. Opěr karbaníme na vypůjčené rohoži (za 10 bub.), hned vedle jezírka s vodotryskem. Tradičně prohrává büber, troubové se nachytávají při koupi nezralého manga a neznámého ovoce, připomínajícího chutí hrušku vyřezanou z překližky. Cestou do guest-housu potkáváme nenápadnou jídelnu pro místní, kde si podle vzhledu vybíráme nepálivé jídlo – palí jak čert (který je o tři roky starší, než mojžák). (Jídlo + pití = 35 bub). V guest-housu pro změnu karbaníme a připíjíme si ovocnými šejky. Kolem čtvrté hodiny odcházíme do velmi příjemné kavárny, kde aktualizujeme naše stránky a nenažranej buržoázní gurmán si dává dortíček s kapučínkem. Po dvou dnech se z nemytců stávají umytci. Šok jak debil. Büber porušuje pravidla hry. Používajíc žiletku se mimo bradu holíc (po krátkém boji je zbaven vražedného nástroje, který je následně rozdupán – totéž čeká i Mojžáka, proto se s ním zanedlkouho rozloučíme a s úsměvem na rtech budeme očekávat banditu). Scházíme se s průvodcem, který nás natěšuje na náš trip. Po zjištění ceny ubytování, která je na zdejší poměry vysoká, hledáme na noc po příjezdu z treku nové. Na cestě k guesthousu potkáváme prvního hada. Ubytování bohužel, z důvodů jazykové bariery, nevykomunikováváme. V dalším, s nádhernou atmosférou, jako z filmu pláž, je plno, tak si alespoň dáváme excelentní smaženou rýži s vepřovým masem. Shodujeme se, že tohle bylo zatím nejlepší jídlo z celého pobytu (Julia's gues­thouse). Cestou domůl náhodně narážíme na Rose guesthouse, kde si na jedenáctého domlouváme ubytování. Totálně znaveni po 36ti hodinách bdění chvátáme do Seven Suns, kde usínáme jako nemluvňata. Skóre: 6–5–3–3 a doufáme, že se zítra v džungli nezmění.

Budíky nastavené na čtvrt na devět, vstávání v půl na deset. Prázdné peněženky nás donutily si vyměnit další dolary za bathy (1$ = 33&). Vedle směnárny nás zlákala hned první restaurace. K snídani jsme si dali: hromadu cornflakeů s ovocem a jogurtem (60&) a vajíčka se šunkou (60&). Vzhledem k nočnímu letu do Chiang Maie jsme si sbalili své čtyři švestky a vyrazili tágem na nádraží uschovat si svá zavazadla, což se ukázalo jako uplně zbytečné. Krosny jsme si nakonec posilněni v KFC uschovali do nedalekého guest-housu po 20 bubácích za kus. Ťuk-ťukem jsme po úspěšném smlouvání dojeli až ke Grand Palace, kde jsme potkali náš pvní jubilejní monzunový prudký mokrý barákaprovokující deštík. A jednu Britku. Palác jsme úspěšně neprošli, ale půjčené gatě byly fajn. Zbytek odpoledne jsme strávili s Britkou a viděli jsme: ležícího budhu, který byl překrásný, leč nefotogenický (měl asi 49m). Wat Arun, ke kterému jsme se plavili přes řeku protínající Bangkok (pěknej kekel jim v tom plave). Představte si kamenný petřín se spoustou květináčů, porcelánových slonů a se schody prudkými až hanba. Nebýt nepřehlédnutelného a všudypřítomného smogu by byl výhled dechberoucí. Následně jsme se i s Angličankou přeplavili zpět a pokračovali až do China-townu. Procházeli jsme úzkými uličkami, ve kterých se zároveň vařilo jídlo, pobíhaly děti s hračkami, mezi lidmi kličkovaly mopedy, žebráci žebrali a ženy tahaly pytle s odpadky. Rozešli jsme se se Soniou a hrdinně jsme vzali sandále, žabky i crocsy na ramena do nejbližšího fast-foodu. Tam jsme se nadlábli a tři hodiny karbanili až do zavíračky. Doťukťukovali jsme se do TT-Guesthousu pro bágly. A co se nestalo. Šok! Spletli jsme si letiště (nebo spíš taxikář nebyl až tak dobrý angličtinář a jeho slovní zásoba čítající 10 slov byla poněkud nedostačující). Vysvobodil nás až „Jackie Chan“, který si zahrál roli dalšího taxikáře, svezl nás na Nové letiště a díky naší prozíravé, devítihodinové rezervě nám zbylo ještě 8,5 hodinky. Odbavovací přepážku jsme našli raz-dva a už zbývalo jen čekat do čtyř do rána, kdy se měla přepážka otevřít.
Skóre: 5–2–2–2
Aaa… mimochodem, büber tyto texty nevymýšlí sám, jsou kolektivním dílem a je potřeba je brát s notnou dávkou nadsázky a humoru. Büber jen datluje do počítače, protože je schopen ovládat klávesnici posypanou čajem a klikyháky.

Události dnešního dne začaly nabírat znepokojivý směr již ve dvě hodiny ráno, kdy plavčík barák zachránil tonoucího Bübera z jeho lůžka v jejich pokoji v pátém patře. Po probuzení obou došlo ke zjištění, že se jednalo o Barákovu noční můru, respektive postižení prací. Po nočním dobrodružství jsme se probudili v děvet hodin ráno, v našich skromných, leč dostačujících holobytech (dvě postele, větrák, záchod a sprcha 2 in 1). Záhy jsme přišli o kolegu Banditu a přidal se k nám kolega Mojžíš – sám a šli jsme na snídani. Po snídani jsme vyrazili na celodenní trip. Po krátké cestě jsme byli zas donuceni si vzít ťuk-ťuk, který nám ukázal i to, co jsme nechtěli a to v pořadí: budha, oblečení, chrám, suvenýry, budha a znovu pro velký úspěch oblečení (ťuk-ťukáři dostávají slevu na béňo za nákup suvenýrů a oblečení). Hurá in da Zoo. Zoologická zahrada byla vesměs normální, nicméně v pavilonu plazů jsme viděli, co nás čeká a nemine při našem treku do Jungle. Po zoo a neúspěšné návštěvě Dusitského parku, který byl zavřený, jsme ťuk-ťukem vyrazili do moderního centra, samozřejmě přes oblečení a suvenýry, tentokrát však v mimořádně luxusním provedení. Zbytek dne jsme prochodili dvěma kříži a třemi kráži zbytek města a hledali oblíbené baťůřkářské destinace. A pak jsme ty růžové uličky konečně našli.

 — censored ---


3
O dvě hodiny a jednu velkou cenu Británie později nás čekala nekonečná cesta za vidinou dalších uliček nahoty, která měřila jako cesta z Prahy do Bruntálu. Stálo to za to! Nemyté školačky, neřesti v kláštěře, poddajné kovbojky a nechutné mužatky nás nechaly v klidu, nýbržli dva Dumbové nás nadchli. Po zvolení odmítavé taktiky při hledání ťuk-ťuku (zvolené Barákem), jsme po zatraceně krátké době ( 24. km ) narazili na fešáka, kterého se nám podařilo usmlouvat na 160 bubáků. Cesta na Kao San Road proběhla až na osm a půl mrtě smogu v pohodě. Pivko, deník, chrápáring. Skóre: 4 – 1 – 1 – 0 (netýká se kurev)

U východu z haly nás nahání první naháněč, lapit se však nenecháme a odjíždíme tágem směr Kao San Road. Jedeme v protisměru a na vlstní kůži poznáváme zběsilou místní dopravu. Procházíme Kao San Road a vyhlídnutý guest-house je plný, takže jen posnídáme a Jeho Šikovnost Mojžíš rozlévá, co jde. Výborná polévka k snídani, samozřejmě pořádně ostrá. Nakonec se ubytováváme ve vedlejší a mnohem klidnější ulici v guest-housu New My House. Po ranní rozcvičce, která se sestávala z lomcování s klikou a běhání jak debil nahoru a dolu do pátého patra po schodech, vyrážíme in da Bangkok. Na rohu ulic nám manažer, který šéfuje pokladače dlaždic přiděluje osobního řidiče Ťuk-ťuku na celý den za 40 bubáků (BTH) a plánuje nám celodenní program, který se sestává z prohlídky chrámů, budhů a vlezlých thajců, kteří nám referují o českém fotbale (hlavně Koller/Baroš). Cestou se stavujeme v informační kanceláři TAT, kde nás odlehčují o dvě přehršle, jeden a půl kupy, půl druhého tuctu a jeden habaděj bubáků 3. Jde do tuhého. Jdemem na oběd, ale na tom by nebylo nic divného, kdyby se mapy nechopil milord Barax. Chodíme v kruzích o 180° na druhou stranu a ještě se vzdalujeme. Barax je následně degradován na vodonosiče a pomocí ťuk-ťuku se zas dostáváme zpět k našemu guest-housu. Celé dopoledne se nestačíme otáčet za podivnými pachy, pokrmy podobající se … nepodobatelnému. Sralas? Jeho Mojžíšovstvo už dvakrát. Zbytek odpoledne trávíme hraním Ferbla, popíjením místních pivek popsaných klikyháky a kouzelnickými triky, z nichž jednoznačně vyniká Mojžákův, na který by se nenachytalo ani tříleté dítě (natož pak Makak).

Milý deníčku, je pátek 4. a naše skupina se schází na letišti v pořadí: Jeho Ježíš na čas, Chudárek s Mikotou o pět minut později a Emil Holub s elegantní akademinckou čtvrthodinkou. Matky zamačkávají slzy, otcové varují před pohlavními nemocemi a my vesele odcházíme do odbavovací haly. V Kyjevě jsme byli cobybuk a Barák si našel nového kamaráda. na přestup jsme měli dvě hodiny a další dvě jsme, aby se neřeklo, strávili čekáním na runwayi. Následujících 9 hodin: Mojžíš, Chudárek, Mikota konverzují u záchodu, Barák spí. Mojžíš, Chudárek, Mikota chodí po letadle, Mojžákovi raší bandita, Barák spí. Mojžíš s banditou, Chudárek a Mikota jedí, Barák spí. Chudárek má hlad, AeroSvit měl rajčatový týden. Přistání bez problémů, batohy máme jako první.

Honza Mojžíš byl poslední dobou velmi soustředěný na školu, bylo přece zkouškové období. Nikoho by nenapadlo ho podezřívat, že dělá něco jiného. Ale Honza nás všechny obalamutil, protože se celou dobu připravoval na masturbační víkend V San Francisku. A dokonce ho vyhrál!! Samozřejě nám nic neřekl, ale naše média ho prozradila. Zejména internetový server www.idnes.cz, kde v sekci x-man najdete článek o sexuálních rekordech, kde se zmiňijí o našem zdravotníkovi. A tady Vám nabízím zmiňovanou pasáž:
„Několik zajímavých výkonů zaznamenal předposlední květnový víkend v San Francisku. Na masturbačním maratonu, kterým vyvrcholil květen jako měsíc onanie, předvedl například muž přezdívaný Mojžíš, 31 orgasmů v řadě za sebou. Na akci se nevydal bez přípravy – znalost tantrického sexu mu dávala velké šance již předem.“ Zdroj: www.idnes.cz. Inu každý se na pobyt v Thajsku připravuje jinak, například já sem byl včera na očkování.

Jelikož automat na nové články se poněkud porouchal, tak bych rád zvýšil přísun nových zpráv na našich stránkách a popíši vám, jak se v Thajsku cestuje. Téma to sice dvakrát zajímavé není, ale zato lepší než drátem do oka.

Pokračování článku »

Přinášíme vám malý testík, jestli už se alespoň trochu orientujete v tom kdo jsme. Poznáte kdo je člen thaicrew a kdo ne?

Nedostalo se k nám moc údajů odhledně této fotky ale mělo by se jednat o lamače dívčích srdcí, baby-Rambiče, pukavce, móďelku a hérečku v jedný osobě Adama a filmovou postavičkou mírumilovnýho mimozemšťana E.T., který se ztratil rodičům při průzkumu Země. Kdo je ale kdo, to nedokážu říct ?? Pomozte nám tuto hádanku vyřešit ! Pokračování článku »

Výprava je sice ještě hodně daleko, ale přibližný plán cesty musíme mít připravený co nejdříve dopředu. A jelikož už za pár tu bude zkouškový, tak jsem se pustil, dokud mám ještě čas, k plánu třetí části naší cesty a to výletem na východ do Kanchanaburi k mostu přes řeku Kwai. Pokračování článku »

Dnešní téma bude o nemocích, proti kterým je dobré se před odletem očkovat a rizicích, která na Vás v Thajsku čekají. Thajsko jako takové žádné očkování nevyžaduje, to znamená, že vás do země pustí bez jakékoliv kontroly. Záleží to pouze na Vás co si sami rozhodnete naočkovat. Respektive od toho, kde se v Thajsku hodláte pohybovat. Když se rozhodnete strávit dovolenou v Bangkoku a na některých turisticky hojně navštěvovaných ostrovech, nemusíte se ničeho obávat. Pokračování článku »

Rozhodli jsme se trochu Vás zasvětit do tajů Thajského království. Dlouho jsme přemýšleli o nějaké poučně, zábavné formě. Začínali jsme tabulkama, které byly ihned zamítnuty a vymysleli jsme, že lepší bude postupné dávkování informací. Času na to máme ještě pořád hodně, tak není nutné se obávat, že bysme to nezvládli. Minimálně dvakrát do týdne přidáme něco, co považujeme za důležité, popřípadě zajímavé. A protože peníze jsou vždy až na prvním místě, tak se na ně dneska trochu podíváme. Thajské platidlo se jmenuje Baht, čtěte dlouze báááát, jako kdyby na Vás vybafl bubák nebo hůř Chuck Norris. Nejvyšší bankovkou je 1000 bahtů a nejnižší dvacet. Na všech je vyobrazen Thajský král v nejlepších letech. Mince jsou pouze 1, 5 a 10 bahtů a opět na nich naleznete Thajského krále. Teď ale trochu prakticky, každého správného cestovatele zajímá kurs měny. Thajský bath je vůči koruně slabší a to tak, že za 100 bahtů dostanete zhruba 55,58 korun, čili 1 Kč = 1.952 Bahtů. Kurs je velmi vrtkavý, ale má neustálou tendenci v dlohodobém horizontu klesat ( juchů ). Jinak peníze se dají vyměnit bez jakýchkoliv problémů, platit se samozřejmě dá i kartou a bankomatů je v Bangkoku také dvě přehršle. Tak to by byla první lekce! Máme to za sebou!! Ani to nebolelo!!!

Leckdo se nám diví a jsou i tací co se nám posmívají. A to z důvodu námi zvolené letecké společnosti Aerosvit. Rozhodl jsem se, že všem těmto chytrákům vyrazím dech. Jak vidíte na obrázcích, které jsem přiložil, nejedná se o špatnou leteckou společnost. Naopak je to velmi originální, moderní a neotřelá společnost s velkým potenciálem. Posuďte sami. Jednak se můžete podívat na tyto stránky virtualaerosvit.com, kde je k dispozici virtuální prohlídka letadla, kterým poletíme, sedm šest sedmičkou, my oborníci nezapomeneme dodat, třístovka erkem a také níže si můžete prohlédnout již zmíněné výběrové fotky našeho ptáka z ocele, posádky, kokpitu a jídla, které nám bude zpříjemňovat dlouhý let na pravidelné lince Kyjev-Bangkok.
   

Pokračování článku »

Na internetu se začaly objevovat první fotografie z naší thajské cesty.

Pokračování článku »